Vlakem do Řecka přes Turecko

Nákup jízdenek
Tento systém umožňuje zakoupení síťových jizdenek pro vybranou jednu či více zemí, kde lze cestovat předem stanovený počet dní libovolně po celé železniční síti. Síťové jízdenky jsou doplněny lístkem na cestu z nástupní stanice v České republice do pohraničního bodu vybrané země a zpět se slevou 50 %. Tuto službu vyřizují ČD centra. I když se jdete pouze informovat, je třeba si nechat čas a počítat minimálně s půlhodinovým rozhovorem. Určitě vám nic neřeknou po telefonu, pouze osobně, někdy budete čekat, než si na vás vyšetří čas.

Naše sestava jízdenek vypadala následovně: jízdenka Brno - Curtici (maďarsko-rumunské hranice) a zpět, síťová jízdenka pro tranzit tam a zpět Rumunsko, Bulharsko a pak námi zvolené Turecko - třídenní jízdenka, Řecko - osmidenní jízdenka. Celé to stálo pro jednu osobu do 26 let věku v roce 2000 Kč 5848,- (nad 26 let je to o asi třetinu dražší, platnost jízdenek je 2 měsíce). Kdybychom si koupili síťové jízdenky pouze pro Turecko a Řecko, bylo by to dražší o Kč 1500,- na osobu.
Cesta z Brna do Istanbulu

Podle informací Českých drah jsme měli jet přímým vlakem Brno - Istanbul, ve kterém není potřeba ani místenka, ani platit lůžko.

Hned za Brnem jsme zjistili, že vlak jede pouze do Budapešti. Zatím jsme si tím nekazili náladu, mrkli jsme na sebe: dobrodružství začíná a po všem shonu před odjezdem jsme konečně mohli vydechnout, ponořit se do pohodlných sedadel komfortního vlaku Eurocity a nechat se unášet zatím tedy alespoň do Maďarska. Hltavě jsme, celý natěšení na cesty, pozorovali zemědělský kraj Maďarska, malé usedlosti, nekonečné úrodné roviny a po pár hodinách jsme vjížděli na nádraží Budapešť-Keleti.

Budapešť - hledá se vlak
Na nádraží - z přelomu 19. a 20. století jako Pražské a Brněnské hlavní nádraží - jsme vyrazili k informacím, kde nám paní za secesním okýnkem sdělila, že vlak do Istanbulu odjíždí za pět hodin a že skutečně nepotřebujeme ani místenku, ani platit lůžko. Uklidněni jsme odešli odhodláni prozkoumat okolní uličky. Jelikož v blízkosti nádraží není Budapešť moc atraktivní, vrátili jsme s mezi ostatní čekající před hlavní budovu a usedli na podstavec sochy, protože jiné místo k odpočinku nebylo. Budapešť v této části působyla okázale, ale také opotřebovaně.
Po dvojím přeptání na informacích (všichni zde mluví anglicky, ale raději německy) jsme nebyli schopni spolu s mnoha dalšími turisty z jiných zemí najít náš vlak. Konečně jsme narazili na vagón s nápisem Istanbul, kde nám průvodčí řekl, že si musíme u pokladny připlatit za lůžko, protože je to vagón lůžkový. U pokladny nám tvrdili, že žádný příplatek nepotřebujeme. Nakonec jsme se vecpali do vlaku a nenechali se odbýt s tím, že to vyřešíme raději na místě, nebo budeme spát na podlaze, ale do Istanbulu prostě pojedeme.

Vlak Transbalkán
Cestovali jsme vlakem "Transbalkán", ostatní vozy jeli do Sofie a Soluně (Thessaloniki). Ve vlaku nám každému za DM 20,- "upřesnili" informace o lůžkovém voze a zapůjčili nám laskavě seprané deky, prostěradlo a polštář. Noc byla velice dlouhá. Na maďarsko-rumunských hranicích naše kupé navštívilo mnoho celníků a policajtů, neustále se rozsvěcelo, každou chvíli jsem vstávala a zase upadala do neklidného spánku. Projížděli jsme rovinatou krajinou, za stálého skřípění brzd, rachocení kol vlaku po špatných kolejích, silný déšť bubnoval na střechu a proudy vody se valily přes okno.

Přes Rumunsko a Bulharsko
Druhý den v Bukurešti náš vlak rozdělili podle místa určení a k našemu vlaku připojili další vagóny, z toho některé na sezení, kam jsme se rychle přesunuli, abychom ušetřili další peníze za lůžko. Celé dopoledne jsme strávili popojížděním po periferii bukurešťského nádraží. Pak konečně nastal čas odjezdu. Na rumunsko-bulharských hranicích proběhlo vše hladce a nám všem se ukázal nádherný výhled na obrovský Dunaj, který rozděluje obě země. Krajina se počala mírně vlnit a zelenat a oproti Rumunsku, které vypadalo velice chudě a špinavě, byla krajina více upravená a obdělaná. Pěkné dojmy nám pokazili noví, bulharští průvodčí, střídající maďarské. Přišli na nás hned tři a chtěli po nás poplatek 40,- německých marek na osobu za rezervaci místa k sezení, které nám nikdo nerezervoval. Dalo se s nimi dobře dohovořit rusky, přesto jsme nechápali své důvody navzájem. Odešli a vrátil se pouze jeden. Dali jsme mu deset marek do kapsy a věc byla vyřízena. Vida jak to funguje.

Turecko bez spěchu
V noci jsme překačovali bulharsko-turecké hranice, kde je třeba si zakoupit u okénka na perónu vízum za 10 dolarů na osobu. Není třeba se dostavit osobně, stačí když to vyřídí jeden ze skupiny. Opět se vyměnili průvodčí. Turečtí byli velice usměvaví a klidní. V Turecku už vlak nikam nepospíchal stejně jako všichni lidé. Vlak stál na každém nádraží docela dlouho. Koleje jsou ve velice špatném stavu, takže někdy máte pocit, že vlak jede přímo po oraništi.

Krajina okolo byla pustá, jen tu a tam stavení a několik obdělaných políček a za nimi zvlněná vyschlá krajina pokrytá zakrslými listnatými stromy. Před Istanbulem se krajina změnila v úrodnější, více zalesněnou a pokrytou desítkami polí s rozkvetlými slunečnicemi. Dávno po tom, co jsme již měli být v Istanbulu, jsme ho uviděli. Nejdříve se objevily navždy rozestavěné čtvrti bytových domů, pak začala zástavba houstnout a objevily se minarety mešit. To už vlak objížděl historické jádro města po pobřeží Bosporu, aby nakonec zastavil nedaleko centra na nádraží Sirkeci.

Doprava v Turecku
Po třech dnech strávených v Istanbulu jsme pěšky vyrazili z nábřeží Eminönü po Galatském mostě přes záliv Zlatý Roh na nábřeží Karaköy, odkud jezdí lodě přes Bospor k železničnímu nádraží Haydarpasa. Odtud vyjíždí vlaky do celé asijské části Turecka. Některé jsou velice pohodlné se sklápěcími sedadly, některé jsou spíše těsné. Vlaky jsou vždy hodně plné a obzvláště kupé se tak stává těžko udýchatelným prostorem. Je-li cílová stanice význačnější, bývají někdy jízdenky na vlak na celý den dopředu vyprodané. Cestování po železnici je bezpečné, lepší je však cestovat v hromadných vagonech, než v kupé, kde se můžete setkat s neodbytnou vtíravostí Turků, kteří se snaží neustále obchodovat a na všem vydělat. V některých městech je třeba se přesunout na jiné nádraží. Spolehlivou a levnou dopravou po městě jsou tzv. dolmusy, malé dodávky sdílené několika nezávislými pasažery. Stačí říct, kam se potřebujete dostat, a řidič vás tam vysadí a ještě vám na cestu přidá pár informací.

Zatímco v Istanbulu jsme se domluvili anglicky nebo rusky, ve vnitrozemí cizí jazyky téměř nikdo neovládá. Používali jsme tedy knihu "Turecký jazykový průvodce" a vyhledané věty jsme psali na papír, jelikož jsme je nedokázali srozumitelně vyslovit. Na západním pobřeží Turecka, kam jsme cestovali z Istanbulu, jsme se domluvili německy.
Kam jsme potřebovali, tam jsme se dostali vlakem, nebo na vlak navazujícím autobusem. Také stopování je v Turecku celkem úspěšné, především stopuje-li dívka. Je však třeba počítat s tím, že řidič očekává za svou službu úplatu. Řeknete-li však, že nemáte moc peněz, zkusí to během cesty ještě několikrát, ale pak mávne rukou a s úsměvem vás doveze, kam potřebujete.

Z Turecka do Řecka lodí
Po týdnu stráveném v Turecku jsme docestovali do města Kusadasi, odkud jsme plánovali jet trajektem do Athén. Přístav jsme našli lehce. Ačkoli na mapě je značen přímý trajekt, ve skutečnosti je třeba jet tři hodiny lodí na blízký řecký ostrov Samos, odkud teprve jezdí trajekty dvou lodních společností do Athén. U přístavu v Kusadasi je několik společností nabízejících cestu do přístavu na ostrov Samos včetně odvozu pasažérů z hotelu přímo k lodi. Lístky stojí (cena z roku 2000) neuvěřitelných 54 dolarů na osobu. Cestuje se malou lodí pro 2 osobní automobily a několik lidí. Díky své velikosti loď přenáší veškeré houpání z moře na pasažéra a obzvláště na jeho žaludek. Při odjezdu z Turecka probíhá celní odbavení a při příjezdu na ostrov cestující prověřuje řecká celnice.

Hned v přístavu ve městě Samos town je množství směnáren a také pokladen prodávájících lístky na trajekt do Athén, tentokrát za 31 německých marek. Není však třeba z ostrova pospíchat pryč, neboť skrývá mnoho zajímavého - jde o rodiště Phytágorea, nacházejí se zde antické památky a především exklusivní pláže. Dopravu zajišťují autobusy vyjíždějící kousek od přístavu, nebo je možné si zapůjčit skůtr či automobil.

Do Athén jsme vyjížděli v 18.00 hodin večer. Před námi byla dvanáctihodinová plavba. Nejdříve trajekt zajíždí na bájný ostrov Ikariá - místo nehody Ikarea - a potom se již vydá k svému cíli. V soumraku vnímáte vzdálené hornaté siluety četných ostrovů v moři, které zapadající slunce barví do ruda. Přespali jsme na palubě na lavičkách, všimli jsme si však, že je možné zakoupit dražší lístek s místenkou na polstrovaná sedadla umístěná v krytém prostoru.
Ráno v 6.00 hodin, téměř na minutu přesně, kotví loď v Athénách.

Doprava v Řecku
Zatímco po Istanbulu jsme vše zvládli pěšky či lodí, v Athénách nám dobře posloužilo metro. Každý vám poradí, kde je vlakové nádraží, odkud vyjíždí vlaky na všechny možné směry. Téměř všechny význačné památky či řecká města jsou dostupná po železnici. Důležitá informace je, že krátce před naším příjezdem byla zrušena železniční trať mezi městem Farsala a Meteorou - oblastí se skalními chrámy. Vlak byl nahrazen autobusy, které jezdí z města Larissa.
Alternativní doprava

Kam jsme se nedostali vlakem, tam jsme dojeli autobusy nebo jsme dostopovali, i když to vždy trvalo delší dobu, než nás někdo vzal. Řidiči autobusů jezdí vzražednou rychlostí, předjíždějí na nejnebezpečnějších úsecích cesty a nezavírají dveře kvůli větrání, což může být v zatáčkách osudné pro nezajištěné batohy. K cestování na kratší vzdálenosti je velice populární si půjčit skůtr.

Dva druhy vlaků
Cestování vlakem po Řecku je velmi bezpečné a příjemné. Poznali jsme dva typy vlaků: na kratší vzdálenosti, např. z Athén na Peloponéský poloostrov, kde jezdí méně komfortní vlaky, při nástupu se vstupuje stejně jako u nás do tramvaje přímo do prostoru plastových sedadel, která jsou při vyšších teplotách nepohodlná. Vlaky na delší vzdálenosti mají polstrovaná sedadla a malý sklad k ukládání zavazadel na konci každého vagónu. Prostory jsou klimatizované, personál úslužný a přívětivý stejně jako v letadle. Neviděli jsme nikdy vlak s kupé. Pro cestování ve všech vlacích v Řecku potřebujete bezplatnou místenku, kterou dostanete u pokladny.

Ochota a důvěryhodnost personálu
Pracovníci na informacích, obzvláště na menších nádražích, jsou velmi neochotní, ospalí a neustále kouří cigarety. Odpoví-li vám jednou, nečekejte, že svou informaci na vaši výzvu rozvede či upřesní. Informace o odjezdech vlaků zásadně zaokrouhlují, je tedy lepší přijít na nádraží raději dřív. Občas se stává, že vlak vůbec nepřijede, nastává tak možnost podívat se někam jinam, kam zrovna vlak jede. Téměř všude jsme se domluvili anglicky, i když míra znalosti jazyka se přímo úměrně odvíjí od velikosti obce či města.

Z Řecka domů
Když jsme po třítýdenním putování dorazili do Soluně (Tessaloniki), našli jsme zde velmi pěkné mezinárodní nádraží, odkud jsme měli odjíždět zpět domů. Rozhodli jsme se si zakoupit lehátko hned na nádraží na obě noci, abychom předešli jakémukoli nedorozumění cestou. I když nám zbyly v hotovosti čtyři marky, nebyl problém zaplatit mezinárodní platební kartou. Lůžko tak přišlo na 250,- Kč na osobu a dvě noci.

Pan pokladní nás upozornil na dva české vagóny připojené k našemu vlaku a navrhl nám, abychom se domluvili s našimi krajany, zda nás vezmou k sobě. Ti nám však řekli, že jsou organizovaný zájezd a že nás mezi sebe nechtějí. Nezbylo nám než pokrčit rameny a nevěřícně zakroutit hlavou, což udělal i pan pokladní, a prodal nám lůžka jinam.
Ve vlaku jsme se setkali s výbornou funkcí pana konduktora (podobné jako v Rusku děžurné), který si vzal na starost jízdenky a pasy všech cestujících z vagónu a postaral se tak, abychom nebyli rušeni celníky po celou cestu do Budapešti. Obzvláště nám pomohlo, když nám doporučil si zavřít okno na bulharsko-rumunských hranicích, kde jsme projížděli dezinfekční sprchou.

Při průjezdu Rumunskem, kdekoli jsme zastavili ve stanici, přiběhli místní lidé obchodovat. Směňovali se valuty, prodávalo ovoce, nažloutlá voda v lahvích od coca-coly nebo žebrali. Dojemná byla píseň pětiletého romského klučiny, kterou s dramatickým výrazem v tvářičce zpíval cestujícím do oken vlaku očekávajíce odměnu.
V Budapešti jsme přestoupili do vlaku Eurocity a vychutnávali si klimatizaci, čisté hygienické zařízení a hlavně jsme poslouchali všechna slovenská či česká slova kolem nás a cítili se tak skoro doma. Všechno jsme to vnímali jinak, než když jsme odjížděli, tak nějak vděčně za všechno, co jsme prožili, za to že jsme v pořádku zpátky, natěšení další na cesty.