Výstup na Bobotov kuk

„Hoši, co si o nás myslí?“ Dost nás to vyhecovalo. Dojídáme, balíme a dosti zostra vyrážíme vpřed. Vzápětí však mně a určitě i Pítrsovi hodně zatrnulo. Z lesa přímo k nám běží vlk. Ne, není to vlk, jenom vlčák, ale i tak. Psisko se po nás začalo sápat a skákat s takovou vervou, že nevíme, jestli si chce hrát nebo nás pokousat. Naštěstí chvilku po něm z lesa vyšla skupinka turistů a pes se přidal k ní. K překvapení to byli rovněž Češi a volali na nás „Jen si ho nechte, s námi už jde od včerejška.“

Po této kratičké epizodě zvyšujeme naše tempo na maximum a stoupáme po pěšince stále vzhůru. Okolní krásnou přírodu moc nevnímáme. Jdeme mlčky, nedostává se dechu na zbytečné řeči. Každý jde s vlastními myšlenkami. Později nahoře se třeba Suchy přiznal, že se malinko obával infarktu, neboť si nebyl jist, jestli jeho srdeční pumpička, čímž myslí srdce, takový výkon utáhne. Pítrs si zase představoval, že je voják, který dostal rozkaz, nad kterým se nepřemýšlí a musí se splnit. Proto šlapal jako robot, neboť úkol zněl „Vyjít rychle nahoru.“

Je pod mrakem, občas spadne pár kapek. Les, mezi jehož stromy občas v údolí probleskne třpytivá hladina Crneho jezera, postupně mizí a je nahrazen křovím, skálami a trávou. Stále stejně pekelným tempem docházíme večer na Katun Lokvice, kde je v nadmořské výšce 1800 metrů kromě téměř vyschlého jezírka také několik opuštěných chýší. Jedna z nich je připravená pro turisty. Je obyvatelná, ale už v ní je nastěhován mladý párek srbských milenců. Nám zas tolik nevadí a férově se k nim nestěhováváme. Asi si dnešní noc představovali jinak. Jenom si trošku pošoupnou spacák, vařič a nechají nás ubytovat se. Slovenka dole nám říkala, že sem na Katun půjdeme minimálně dvě hodiny a vida, my jsme to stihli za hodinku a půl. „Pánové, pochvalme se, neboť nikdo jiný to za nás neudělá.“

Venku se citelně ochladilo. Přes stěny boudy slyšíme, jak venku skučí meluzína. Náhle se odněkud přilétla podívat za světlem baterek můra s rozpětím křídel téměř deset centimetrů. „No, slušný hovado to bylo.“ Usínáme tři hodiny cesty a sedm set metrů převýšení pod vrcholem. Zítra vylezeme na vrchol Kukátka.

Ráno vítr sice nefouká, ale v 7 hodin je hrozná zima a mlha. Viditelnost sotva deset metrů, takže ještě zalézáme zpět do vyhřátých spacáků uvnitř chajdy. Chajda sama o sobě není nic exkluzivního. Betonová podlaha, vedle dřevěných vchodových dveří stojí letitý pozvolna rezavějící kovový stůl zpola zavalený prázdnými plastovými lahvemi od vody. Jediné okno do místnosti je zakryto potrhaným igelitem. Do stěn boudy je natlučeno několik hřebíků, které plní funkci skříní. Místo postelí je dřevěná pryčna pro šest, v nouzi možná pro osm nocležníků. Přesný počet vyzkoušený nemáme, protože Pítrs a já jsme dnešní noc spali na podlaze. Po snídani, těsně před 11. hodinou, vyrážíme na cestu k vrcholu. V báglech máme jen to nejnutnější. Se Srbem a jeho přítelkyní jsme se domluvili, že nám zbytek našich věcí v chajdě pohlídají. Nezbývá nám nic jiného než věřit, že s věcmi nepláchnou. Trochu spoléháme na letité vyzkoušené pravidlo že se v horách nekrade. Nepočítám-li ty naše, kde se krade ve velkém.

K vrcholu s námi vyráží i roztomilý pes, kterého jsme zaregistrovali už včera večer při příchodu k chýši. Je to jakýsi kříženec možná jezevčíka s kamzíkem. Ráno jsme ho pohostili paštikou a tatrankou a on se asi rozhodl dělat nám na oplátku horského průvodce. I když je to fenka, dostává jméno Bobo. Dohadujeme se jestli vydrží až na vrchol či nikoliv.

Stoupáme celkem prudkou kamenitou stezkou mezi vlhkými trsy trávy. Po pár stech metrech zůstává mlha pod námi.Už je nám tepleji. Cestička stále mírně stoupá, procházíme několika kamenitými údolíčky, ve kterých převládají různé barevné odstíny bílé a šedivé, což jsou barvy skal a kamenů, a několik druhů zelené, což je barva trávy a křoví. Nad hlavou modré nebe s občasnými mraky. Bobo vždycky popoběhne napřed a na nějakém místečku zastaví, jakoby chtěl říci „Tak pánové, tady odtud je pěkný rozhled, udělejte si pár foteček, odpočiňte a za chvíli vyrážíme dál.“

Když svítí slunce je dost teplo, když zaleze za mrak, fouká hodně studený vítr. Je to jako „barevná hudba“ na vojně – svlékat a oblékat. Přeskakujeme po a mezi obrovskými balvany, šplháme suťovitým svahem do posledního sedýlka pod Kukátkem. Bobo nemá nejmenší problém, zato my funíme.

Čeká nás úzká římsa. Po pravé ruce posledních padesát metrů skály k vrcholu. Po levé ruce kolmý několik set metrů dlouhý sráz dolů, kde se na dně údolíčka modře culí Škrčko jezero a o kousek dál i Malé Škrčko jezero. Na římse je pro Suchyho konečná. Ne, že by nemohl nebo nechtěl dál, ale jeho vrozený strach z výšek mu jednoduše vystavil „Stop.“ Zatímco my polezeme posledních padesát metrů „čumákem po skále,“ on se bude kochat pohledem na hory kolem a obě Škrčka jezera dole. Můžeme si tady nechat i batohy, abychom měli výstup lehčí. Jenomže tuhle myšlenku rázně zavrhuje Dan. „Pánové, dole jste jim slíbili, že půjdou s námi až na vrchol a teď byste je tu chtěli nechat?“ Bobo nedočkavě s vyplazeným jazykem přešlapuje opodál. „No dobrá, tak teda jdeme, i s báglama.“ Absolvujeme závěrečný krátký, ale nebezpečný padesátimetrový výstup, někdy i po čtyřech. Vlastně převážně po čtyřech. A jsme na vrcholu. Slunce fouká, vítr svítí. „Jsem z toho nádhernýho rozhledu trošku popletenej.“

V půl druhé si vzájemným podáním ruky gratulujeme. Stojíme ve výšce 2523 metrů nad mořem na Bobotovom kuku, na nejvyšší hoře pohoří Durmitor a celého Montenegra. Do vrcholové knihy, která je uložena v rezavé plechové krabici zapisujeme datum, čas a naše jména, samozřejmě nezapomínáme ani na Boba, který si stočen v klubíčku pěkně hoví. Na rozdíl od nás žádné záchvěvy radosti neprojevuje. Dokonce i ke společnému vrcholovému fotografování jsme ho museli přemlouvat.

Začíná nám být chladno a tak zahajujeme sestup. Až do míst, kde na nás čeká Suchy, je sestup horší a nebezpečnější než výstup, ale zvládáme to. Pozvolna sestupujeme a kocháme se horskou krajinou. A právě do této pohodové nálady se Tintí rozhodl umístit svou nebezpečnou vložku, kterou si určitě doma pečlivě připravoval, stejně jako já výsadek z vlaku.