Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > On-line cesty > seriály > Extrem Peru 2008

Výstup na Quitaraju v pohoří Cordillera Blanca

Iva Dolečková / 29.11.2008
Zdolávání šestitisícovek, sandboarding v poušti, sjezd divoké řeky, plavba po jezeru Titicaca, treking po stopách dávné civilizace Inků, přírodovědná cesta po řece i na jezeru v amazonské džungli – to vše pouze ve dvou, s batohy na zádech nebo na vlastní nafukovací kanoi. Expedice byla podpořena firmou Warmpeace v rámci sponzoringu časopisu Kalimera.
 

Plně vybavení horolezci v letadle

Naše cesta začala v polovině června v Praze na hlavním nádraží ve vlaku směrem na Amsterdam, odkud jsme odlétali. Každý na zádech plně naloženou i zvenku obloženou krosnu, na břichu 120litrový loďák a v ruce několik igelitek. Přebalování u letištní váhy nám zabralo několik propocených hodin, ale nakonec jsme přerozdělili 100 kg věcí tak, že jsme byli úspěšně a bez dodatečného placení odbaveni. V zimních bundách, skeletech a s několika příručními zavazadly, jejichž parametry rozhodně nesplňovaly podmínky letecké společnosti, jsme pak nakonec odletěli plni očekávání do Limy.

Výstup v Cordillera Blanca

Naší první výzvou byla šestitisícovka Quitaraju (6036 m) nacházející se v těsné blízkosti známého Alpamaya (5947 m) v pohoří Cordillera Blanca. Sbalenou kanoi Baraku, věci určené do teplejších oblastí a instantní jídla na zbytek pobytu jsme nechali v Limě v hostelu a doufali, že se s nimi po měsíci opět shledáme.
Místní collectivo nás vysadilo v podhorské vesničce Cashapampa, kde jsme odmítli spoustu Peruánců nabízejících odvoz zavazadel na oslech. Své krosny vážící 30 kg (moje) a 37 kg (Peťova) jsme si totiž chtěli vynést nahoru sami na zádech. Jak jsme později zjistili, byli jsme tehdy jediní horolezci-těžkooděnci, ostatní si nechávali všechny věci vyvést. Rychlý přejezd z Limy (0 m) do Cashapampy (cca. 2800 m) dal našim středoevropským tělům dost zabrat, hlava bolela téměř neustále, k tomu se přidaly i pocity na zvracení a občas nezůstalo jen u těch pocitů. Snažili jsme se aklimatizaci nepodcenit, stoupali max. 500 m za den, přesto jsme po každé etapě docházeli úplně vyčerpaní. Nejnáročnější etapa zahrnovala dva třicetimetrové, ledovo-firnové kuloáry, se sklony 70 a 80 stupňů.
V šeru slunečních brýlí se mi špatně hledala vhodná místa na zasekávání cepínů, slunce bylo schované v mracích, takže jsem udělala osudovou chybu – sundala si brýle. Večer ve stanu mě začali trochu pálit oči a už jsem tušila, co mě čeká. Ráno už jsem oteklé oči nemohla otevřít, slzy z nich tekly proudem a k tomu se přidala ještě vyrážka, která mi současně vyskočila po celém břichu i nohách, a neuvěřitelně svědila. Prý sluneční alergie. Ráno naštěstí začala sněžná slepota díky očním antibiotikům ustupovat, takže jsme se odpoledne mohli přesunout na plató pod severní stěnu Quitaraju a připravit se na vrcholový den. Budík zvonil už v 0:30, trvalo nám však celou hodinu, než jsme na sebe v té zimě nasoukali všechny vrstvy oblečení a vyrazili. Úzkou pěšinku vyšlapanou Slovinci před dvěma dny osvětlovaly pouze naše čelovky, jinak nebylo vidět vůbec nic.
Asi po hodině nám postup přehradila velká trhlina. Peťa se ji na jednom místě pokusil po jednom ze sněhových mostů překročit, hrozivě to však pod ním zakřupalo, takže se ihned vrátil zpátky a několik minut se z toho vzpamatovával. Druhý pokus o kousek dál už byl úspěšný a my se tak ocitli ve 400metrové, firnovo-ledové stěně se sklonem 50-70 stupňů, kde jsme strávili celých osm hodin pouze na předních hrotech maček a s cepíny v rukách. Po několika hodinách začalo svítat a i přesto, že nám zuby drkotaly zimou, jsme zůstali na chvíli stát a pozorovali tu nádheru: vycházející slunce obkreslující tak známou siluetu Alpamaya a dalších hor v pozadí. Romantiku nám však přerušily ozvy z nitra mých střev a nešly zadržet. Peťa začal nadávat: “To snad nemyslíš vážně! Tři dny nic a zrovna teď? To nemůžeš zadržet?!“ Ne, to opravdu nešlo... „Tak se prostě poser!“ Dobrá rada nad zlato. Za chvíli už jsem visela v podřepu ve stěně za jeden cepín, druhou rukou si prokřehlými prsty pracně rozepínala sedák a stahovala kalhoty a dvoje podvlíkačky. Kdesi v dálce pod sebou stan pouze jako malá tečka a vedle nadávající Peťa – opravdu nic příjemného. I s takovými problémy se člověk musí poprat. Brzy však bylo dílo úspěšně dokonáno a my pokračovali dál.
S přibývajícím světlem se začal zvedat i vítr a teplota se tak snížila hluboko pod bod mrazu. Další nepříjemností byla i měnící se struktura sněhu, před čímž varovali i v průvodci. Cepíny projížděly sněhem jako pískem, nohy ujížděly a sněhové kotvy stačilo zatlačit do sněhu pouze rukou. Věřit takovému jištění příliš nešlo a tak se k fyzickému vyčerpání přidalo i to psychické. Až tady jsem pochopila horolezce, kteří se pár desítek metrů před vrcholem prostě otočili a šli dolů. A my to také udělali. V tu chvíli máte pocit, že veškerá ta fyzická dřina během celého roku, všechen dosavadní výstup s těmi kilogramy na zádech, všechno to, co jste výstupu obětovali, po čem jste toužili, je pryč. Po chvíli jsme si ale uvědomili, že nám přeci nejde o vrcholová fota a poplácávání po zádech, ale hlavně o to, zažít něco extrémního a sáhnout si na dno svých sil.
Úplně vyřízení jsme nakonec doslaňovali celou stěnu i trhlinu a za neustálého padání jsme se po 14 hodinách konečně dopotáceli ke stanu. Na sestup jsme se těšili, ale unaveni z předchozích dnů jsme docházeli každou etapu opět úplně vyčerpaní. Po několika dnech jsme konečně dorazili do civilizace a teprve v klidu v hospodě u piva a s místními specialitami na talíři nám začalo docházet, co všechno jsme tam nahoře zažili. Byli jsme i přes všechno předchozí nadávání rádi, že jsme si všechno vytáhli nahoru sami bez pomoci a shodli jsme se, že ta dřina za to opravdu stála.

Sponzorem této expedice byl WARMPEACE - český výrobce outdoorového vybavení


 

 
Následující díly
2. Výjezd na kole k laguně Parón
3. Sandboarding v jihoamerické poušti
4. Sjezd Urubamby
5. Choquequirao – levná alternativa Machu Picchu
6. Plavba řekou Madre de Dios
Související články
Výstup na Aconcaguu
Dálkové spoje v Peru
Výstup na íránskou sopku Mt. Damávand
WARMPEACE letos opět podpoří zajímavé cesty
Související galerie
Expedice Extrem Peru 2008
 
Přečteno 2046x
 
 
 
Komentáře
Máme aj dáke fotky???Dodo, Reagovat
Re: Máme aj dáke fotky???Iva, Reagovat
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: