Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Turistika > lyže a sněžnice

Zapomenutý závod - vzpomínka na Hanče a Vrbatu

Redakce, Kateřina Sekyrková / 2.04.2003
Ráno se zdálo, že bude slunečno a teplo, stejně jako v minulých dnech. Vyjel jen v košili a lehkých kalhotech, bez čepice, bez rukavic. Poprvé ho našel Rath s čepicí staženou přes oči a nos, zabaleného do kabátu, s překříženými lyžemi na nohou.
 

Druhá záchranná skupina ho našla obličejem k zemi, v ústech svíral píšťalku. Asi se z posledních sil snažil přivolat pomoc.

Opírám se o východní stěnu mohyly nad Vrbatovou chatou a vychutnávám si kromě svačiny a teplého čaje z termosky také výhled na Studniční a Luční horu, za kterými svítí vrcholek Sněžky. Jedinými bílými objekty na modré obloze jsou rozpíjející se bílé čáry, jejichž začátek tvoří letadlo s pasažéry, obdivující několik kilometrů nad zemí pocukrované vrcholky Krkonoš. „Paní, prosím Vás, vyfotíte nás? Už jsme tu byli nejmíň desetkrát, ale takhle hezky jsme tu ještě nikdy neměli“, přiznává usměvavá paní.

Do konce 19. století byly hory v zimě liduprázdné. Hajní se neobratně brodili závějemi na sněžnicích elipsovitého nebo kapkovitého tvaru, vypletenými provázky či proutím, k botám připevněnými koženými řemínky. Děti bydlící na horách měly od vánoc do ledna prázdniny, do školy se nemohly přes závěje nijak dostat. Lyže znamenaly konec opuštěným bílým pláním.

Zacvaknu si během pár sekund své běžkařské zateplené boty do vázání, na druhou vrstvu termoprádla si navléknu oranžovou pertexovou bundu, zapnu si kolem pasu ledvinku s čokoládou a mobilem. Neprofukavé rukavice zajedou do poutek lehkých, karbonových hůlek a frčím si to po lesknoucím se, mírně skloněném svahu k prameni Labe. Míjím pěší turisty, kráčejících zlehka po uježděném sněhu, běžkaře s velkými batohy, kteří zřejmě někde bivakovali. U pramene Labe se sluní skupinka mladých lidí. Lehce zledovatělá krusta na Zlatých pláních pod rychle jedoucími lyžemi zvláštně šustí. Tyče, ukazující směr jízdy, se zdají být k sobě tak zbytečně blízko…

K lesníkům pana Harracha se lyže dostaly zhruba o 5 let později než ke členům pražského Ski klubu, kterým skandinávská firma Heyde v zimě roku 1886 zaslala kromě ceníku bruslí také vyobrazení a ceny tzv. lyží. Páni v celnici proclili první dva páry lyží jako vesla. Tato „vesla“ s vysoko zdviženými špičkami byla 2,5 metru dlouhá a těžká, stejně jako jediná hole, která bývala okovaná železem. Za jízdy dolů se s ní brzdilo, jeden z jilemnických závodníků pomocí hole dokonce skolil i statného jelena. Tato lyžařská hůl je dnes výstavním exponátem jilemnického muzea. Děti jezdily po vypouklých prkénkách ze sudu. Zvednutých špiček se dosahovalo různými vylepšováky např. kusem rámu ze starého síta, který byl zaoblený do kruhu.

Na česko-polském pomezí, u České budky, se z ničeho nic ocitnu na zemi. Při otáčení hlavy od slezského smogu k českému bílému oparu, který postupně během dne stoupá k azurovému nebi, se mi z toho rozdílu zamotala hlava. Lehká, ale křehká hůlka můj pád přežila. Na cestu k Martinově boudě, která se vyjímá nad Labským dolem, už však energii nemám. Na zpáteční cestě po Zlatých pláních se osvěžujeme na Labské boudě. Správce nám prodá instantní polévku s chlebem a čaj, razítko Labské boudy si sami tiskneme na hřbet dlaně.

Osmý ročník mezinárodního závodu na 50 km, konající se v zimě roku 1913, byl stejně jako jeho předešlý ročník rozdělen na okruh turistický a závodní. V původním závodě se totiž jezdilo kvůli bezpečnosti ve skupině a až závěrečné kilometry byly rozhodující. Právě Bohumil Hanč byl v těchto závodech zárukou bezpečí pro všechny ostatní závodníky. Závody v roce 1913 měly zaručovat bezpečí jednotlivcům vybranou trasou, která vedla po celé své délce po tyčemi vyznačených cestách, a navíc, na kontrolách už nebyly jen knížečky, do kterých se závodníci zapisovali. Součástí závodů se totiž stali kontroloři, kteří měli pro závodníky na vybraných stanovištích připraveno občerstvení – termosku s teplým čajem, pomeranče, čokoládu. Trať byla oznámena až těsně před startem, ale vzhledem k nesjízdnosti některých tras kolem Špindlerovky, Obří a Luční boudy, byla původní trasa pozměněna. Také kontrolorů nakonec přijelo méně než se přepokládalo. Střídáni tak nemohli být nejen v předem stanovených dvouhodinových intervalech, ale někdy také vůbec. A trasa? Labská bouda, Martinovka, sedlo mezi Šišákem a Mužskými kameny, Šišák, Martinovka, Sněžné jámy, Violík, Tvarožník, Novoslezská bouda, Vosecká, TvarožníkViolík, Harrachovy kameny, Krakonoš, Labská bouda. Druhé kolo se jelo stejně, třetí kolo od Labské boudy na Sněžné jámy, Violík, Harrachovy kameny, Krakonoš, Zlaté návrší k cíli Mísečné boudy – Rennerova bouda.

Od Labské boudy se posilněni pouštíme do posledního výstupu k Vrbatově chatě. První kilometr se proplétáme mezi stromky, nějaký dobrák projel trať tak, že jednou se objíždí orientační tyče zleva, podruhé zprava. Zvládneme rovinný slalom a před námi se vyhoupne svah vedoucí k velké mohyle. Nohy se mi již únavou třesou, netrénovaná bruslařská technika na tenhle kopec nestačí a namazáno na klasiku nemám. „Vydržím k tomu pomníčku, co je  přede mnou, a potom lyže sundavam“, zahuhňala jsem si spíše pro sebe než příteli, který si to za mnou vykračoval s lyžema na rameni. Malá mohyla se tak pro mě stala stanicí přestupnou, pro Hanče konečnou.

Až sem táhl hlubokým sněhem v jarní sněhové vánici jeden ze závodníků Emmerich Rath promrzlého Bohumila Hanče. Všichni již závod vzdali, ale to se již několikanásobný vítěz lyžařských závodů, v zahraničí svými výkony proslavený Hanč, od nikoho nedozvěděl. Vůle zvítězit a porazit německého závodníka Bartela ho hnala do sněhové bouře jen v košili a nedovolila mu ráno ani počkat, až se na Labské boudě dovaří čaj. Rath zjistí, že je záchrana jednoho z nejlepších českých lyžařů nad jeho síly. Vrátí se pro své lyže na místo, kde Hanče našel, a vydává se na dvoukilometrovou cestu zpět k Labské boudě, kde zcela vyčerpán všem oznamuje, že jako jeden ze tří vyslaných průzkumníků Hanče našel. Padá vysílením a rychle sestavená, sotva odpočinutá šestičlenná záchranná četa vyráží s rohačkami na Zlaté návrší. Dr. Šimer zatím připravuje v Labské boudě studený pokoj pro Hanče se vším potřebným vybavením. Poměrně rychle pozná, že nejde o podchlazení ani omrznutí, jak všichni předpokládali. Rychlé přenesení do teplého pokoje a intenzivní masáže oslabeného srdce však již Hanče nezachránily a kafrová injekce nebyla.

Od malé mohyly si to krátíme šikmo po svahu k Vrbatově chatě, nechce se nám stoupat kolmo k velké mohyle. Svah je znatelně více zledovatělý než na prosluněných Zlatých pláních. Běžkařské boty s umělými podrážkami kloužou, nasazuji si opět běžky. Pohled doleva, dolů do Labského dolu, je dostatečně velkým varováním neopatrného skluzu. Tam napravo, u velké mohyly směrem k Mísečkám, našli Václava Vrbatu - bez kabátu, bez čepice, se stopami zmateně kroužícími kolem opuštěných Hančových lyží.

Na Krakonoši jsou zapíchnuté lyže a nedaleko nich leží muž. Poslíček, který mluví pouze německy, moc rozumu nepobral. V Rennerově boudě se při dotazu, zda neviděl cestou přes Zlaté pláně nějakého závodníka, nezmíní o muži v tenkém svetru, obyčejných civilních kalhotech a botech, který ve vánici na něho něco křičel. Pár slov však poslíček prohodil před hostinským, který to rychle oznámil inž. Fischerovi, dalšímu z vyslaných hledačů závodníka Hanče.V domnění, že jde o Hanče, kterého hledal, vyšel nejdříve zachránit toho muže sám. Nikdo neměl zájem ho v takovém počasí doprovázet. Za chvíli jim to však nedalo a vyrazili za ním i další dobrovolníci. Ke zmrzlému tělu nedaleko Hančových lyží na Zlatém návrší však zatím dojel inž. Havelka z Labské boudy. Na Labské boudě se shodli, že Hanče nalezli s kabátem a čepicí, ve kterých ho během závodu nikdo nezahlédl. Čí to byly věci? Rozhodl se tedy vydat z Labské na Zlaté návrší. Na rozcestí potkal proti větru zachumlaný manželský pár, který šel pro pomoc na Labskou. Prý našli tělo Hanče. Zrychlil tempo, jak jen to bylo na lyžích v tomto silném větru možné. Věděl, že Hanč leží mrtev na Labské. O koho tedy jde? Kdo zapůjčil Hančovi oblečení? Na stejném místě, kde našel Rath Hanče, našel mrtvé tělo člověka, který se zřejmě z dodnes nevysvětlitelných důvodů vrátil k místu, kde Hanče oblékl do svého kabátu. V tu chvíli dorazí na místo inž. Fischer s rohačkami. Teprve druhý den se zjistilo, že nalezeným člověkem byl Václav Vrbata, Hančův přítel.

K velké mohyle se blíží skupinka s vlajkou. Předjížděli jsme je hned na začátku šestikilometrového stoupání z Míseček na Vrbatovu chatu. Až tady jsem si v klidu mohla přečíst nápisy na vlajce – Zimní Ski klub Jilemnice. Kolem této vlajky se před severní stěnou mohyly shromáždily tři desítky lidí a začaly proslovy. „A kdepak máme mladýho Mirka“?, zvolal zřejmě organizátor celé akce. „Něco tam vzadu přežvykuje“, prozradil někdo opočívajícího, asi 12tiletého chlapce. Prodral se dopředu a s vykulenýma očima se upřeně díval na pár starších pánů před sebou. „Je to na vás, mládeži, abyste převzali jednou tuhle vlajku a….“, promlouval k němu srdceryvně jeden ze starších lyžařů. Následovalo společné, dokonce i panoramatické foto před mohylou. Poté představení skončilo. Shromáždění se rozběhli po vyznačených trasách a užívali si fantastické podmínky na lyžování. Na mohyle přibyly drobné květiny. Na Mísečkách přistává vrtulník Horské služby.

Silná, neprůstřelná mlha, sněhová vánice, kdy zmrzlé velké vločky štípají do větrem a mrazem zčervenalých tváří. Dva mladí lidé umírají na Zlatých pláních.

Krásný slunečný den, kdy se ráno nejvyšší vrcholy Krkonoš točily k vycházejícímu slunci a během dne se pomalu potápěly do zdvihajícího se oparu. Na Zlatých pláních se lidé zastavují a vychutnávají si výhled na okolní vrcholky.

Tyto dva popsané dny od sebe odděluje bez jednoho dne 90 let. Hory se od té doby zpřístupnily široké veřejnosti i v zimě. K lanovkám, vlekům, sjezdovkám dnes patří také desítky kilometrů upravených tratí a Horská služba. Její vznik úzce souvisí s tragickým příběhem Hanče a Vrbaty. Po přečtení knih Na hřebenech vichřice od Miroslava Rampa nebo Synové Hor od Františka Kožíka a shlédnutí filmu natočeného na toto téma v padesátých letech, si třeba i vy uděláte výlet k Velké mohyle na Zlatém návrší. Možná bez vlajky, ale určitě s respektem k srdceryvným proslovům.

 
Související články
Na běžkách na Poledník
Na kole na Zlaté návrší
Zimní triatlon v Čechách
Zimní mapy - Krkonoše
Běžkování s dětmi na Horních Mísečkách
 
Přečteno 4622x
 
 
 
Komentáře
wwwwwhttp://baduttpppp, Reagovat
Super článekAbstergo, Reagovat
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: