Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > Turistika > cyklo

Zasněženými Krkonošemi na kole

Milan Silný / 8.11.2007
Je hluboký únor roku 2007 a naše rodina se začíná balit na týdenní zimní dovolenou do Krkonoš. „Co kdybych si sebou vzal kolo?“ Odezva žádná. „Co kdybych si s sebou vzal kolo?“ Opakoval jsem otázku o poznání hlasitěji a představte si, krk rodiny hlavě rodiny myšlenku schválil! „Proč ne?“ Ozvalo se jako odpověď. Zachtělo se mi totiž napodobit aljašský cyklistický závod o přežití Iditarod Trail Invitation, o němž jsem zrovna četl knížku dobrodruha Jana Kopky.
 
Petrova bouda v Krkonoších leží v nadmořské výšce 1288 metrů . Ještě před naším odje zdem jsem tam napsal mail přibližně v tomto znění. „Dobrý den, rád bych k Vám koncem února vyjel na kole. Je to možné?“ Obratem mi přišla zajímavá odpověď. „Dobrý den, možné je všechno, ale teď tady máme metr a půl sněhu.“

Plán cesty

Do auta jsme poskládali „tuny“ proviantu a na jeho střechu řádně upevnili lyže, snowboard a kolo. Na trase přesunu do hor jsme měli v plánu počítat všechny automobily, které povezou na střeše kolo, podobně jako my. Nakonec se z toho stala nuda, jelikož jsme nepotkali jediné.
Základnou pro naše zimní radovánky se stala obec Dolní Dvůr, která se před rokem 1945 jmenovala Niederhof a byla osídlena převážně Němci. Pevně věřím, že si odtud na kole vyrazím někam vzhůru do hor.    
Jenže... celé dny je strašně špatné počasí. Poprchává a těžká mokrá mlha se povaluje všude kolem. Na lyžování ani procházku to není, na jízdu na kole už vůbec žádné pomyšlení. Měním se tedy na drsného horala a pod přístřeškem štípu sekerou dříví na topení. „Tak co, jak ses vyspal?“ „Nic moc, večer to zkusím znovu.“
Večer s půllitrem piva v ruce a s hlavou nad podrobnou mapou okolní krajiny jsem vytvořil plán mého soukromého závodu Iditarod Trail Invitation. Vyrazím na kole ze Špindlerova Mlýna na Špindlerovu boudu (1208 m.n.m). Odtud na Petrovu boudu (1288 m.n.m.), dále přes Dívčí kameny (1414 m.n.m.) a Mužské kameny (1416 m.n.m.) na Vysoké kolo, což je nejvyšší hora západních Krkonoš ležící na hranici s Polskem. Poláci ji nazývají Wielki Szyszak a její vrchol se nachází 1506 metrů nad mořem. Uvidíme, kam až se mi povede v tom sněhu a ledu vyškrábat.

Zkušební výšlap

Třetí den ve mně uzrálo rozhodnutí i přes špatné počasí vyrazit ven a přesně ve 14:00 hodin nase dám na kolo a vyrážím. Na mapě jsem si vybral nedaleko ležící kopec Kopřivník s nadmořskou výškou 1047 metrů a rozhodl se vyjet „na zkoušku“ nejprve tam.
V Luisině údolí padají těžké mokré vločky a hned po dopadu tají. Jsem 750 metrů nad mořem, a jestli to takhle půjde dál, budu za chvílí promočen na kost. Na úzké silničce jsou v rozbředlé sněhové břečce vyjeté dvě koleje až na asfalt a valí se v nich proudem voda. Sjezdovka pod Strážným funguje, ale sníh má barvu kakaa.
Nastoupal jsem ani ne sto výškových metrů a situace je rázem jiná. Silnice je namrznutá a vločky netají. Ve Strážném na křižovatce se musím rozhodnout. Jedna cesta vede po rovině a je protažená. Druhá cesta je naprosto zavátá a stoupá přímo vzhůru. Turistický ukazatel na rozcestí mě utvrzuje v tom, co jsem i tak věděl - na Kopřivník musím cestou zavátou.
Z ničeho nic se zvednul prudký vítr a sněhové vločky se zlomyslně zapichují do obličeje. Tlačím kolo sněhem a přemýšlím, jestli to neotočit a nevrátit se do tepla chaty. „Luky, hele vole, ňákej frajer na kole,“ ozvalo se z fronty u lyžařského vleku. Tahle věta mě nakopla, původně jsem to chtěl zabalit, ale teď už nechci, teď už nemůžu. Jak bych před těmi kluky od vleku vypadal?
Jakmile jsem se dostal z návětrné planiny do lesa, vítr ustal. Jedu si podél běžecké stopy lyžařským koridorem. Občas kolo podklouzne, sníh křupe, ale po rovině se jet dá. Do kopce musím tlačit. V protisměru se proti mně řítí skupinka rozjetých lyžařů. „Chlapi bude obleva. Bude obleva, protože tady už jezděj na kole.“ Haleká z plných plic vesele ten poslední z nich.
Cestou stále víc tlačím než šlapu a vrcholová cedule Kopřivníku nepřichází. Podle toho, co jsem si zapamatoval z mapy, by měl být vrchol někde vpravo. A tak při první možné příležitosti odbočuji z lyžařského koridoru, na nohy nasazuji sněhové návleky a srdnatě se pouštím do mezery mezi stromy, která v létě zřejmě bývá turistickou stezkou. Tlačím kolo po kolena sněhem. Míjím na první pohled určitě neobydlenou Hájenku. Asi po dvaceti minutách sněhového zápolení se přede mnou zjevuje cedule „Bouda na Pláních 1080 m.n.m.“

Tlačím kolo zasněženou plání. Slunce už nesvítí. Stromků minimálně. Temná mračna visí těsně nad mou hlavou. Vítr fičí a nese s sebou v poryvech spousty sněhu. Není to moc potěšující scenérie, řekl bych, že je mi trochu úzko. Aniž bych to tušil, překonávám právě Přední pláň v nadmořské výšce 1196 metrů. Jedná se o extrémně plochý vrchol po jehož severním okraji vede sedačková lanovka a lyžařský vlek jednoho z nejznámějších sjezdových areálů v České republice, areálu Svatý Petr.
Ke stanici lanovky po chvíli dorážím. Veškeré obavy ze mě rázem spadly. Ne, že bych měl už vyhráno, ale alespoň přesně vím, kde se právě nacházím. Lanovka už je mimo provoz a nádobíčko má u jejího východu rozloženo asi dvacet německých vojáků. Zřejmě  tady někde budou v rámci výcviku bivakovat.
Začíná se šeřit a trochu přituhuje. Teplota je určitě pod bodem mrazu. Díky tomu je sněhová pokrývka pevnější a můžu jet v sedle i do kopce aniž bych se bořil. Hodně potěšujícím faktem je, že teď už pojedu převážně směrem dolů.
Od Strážného jedu dolů po silnici, polední voda a sněhová břečka je teď řádně umrznutá a kolo celkem nebezpečně klouže. Brzdím a jedu dolů asi patnáctikilometrovou rychlostí. Postupně mi otrnulo, a jelikož už mě strašně zebou od brzdění ruce, troufám si to pustit dolů i rychlostí  dvaceti dvou kilometrů v hodině. Už za naprosté tmy jsem dorazil na naší chatu. Ruce po chvíli přišly k sobě a strašně bolí a svědí.
Během této zkušební výpravy jsem během čtyř hodin zdolal vzdálenost 24 kilometrů. Při pohledu na mapu jsem zjistil, že Kopřivník není žádný vrchol, ale pouze rozcestí, který jsem projel a nijak to nezaregistroval.

Pokus o Vysoké kolo

Po týdnu přišel náš poslední den pobytu na horách. Takže dnes nebo nikdy. Od 7:30 hodin pomaličku snídám a čekám, až se mi začne chtít někam na kole vyrazit. Venku sněží. Chvílemi víc, chvílemi míň. Těsně po deváté hodině to přišlo – chce se mi projet na kole.
Iditarod znamená v jazyce Atabašských indiánů „vzdálené místo.“ Každý člověk na světě má někde svůj Iditarod. Ten můj se momentálně nachází 1506 metrů nad mořem na vrcholu Vysokého kola, nejvyšší hory západních Krkonoš.
V 10:20 hodin startuji ve Špindlerově Mlýně. Sněží krupice, silnice je suchá a dopravní značka nabádá k použití sněhových řetězů, které samozřejmě na kole nemám. Během chvíle se na silnici objevuje první sníh. Čím výš se dostávám, tím je uježděná sněhová vrstva silnější. Začínám se potit a tak maličko zvolňuji tempo. Teď se zpotím, nahoře mě ofoukne a zápal plic je tu.
Od sněhových řetězů je sněhový povrch cesty rozbitý jako roleta. Snažím se vybrat tu nejlepší stopu pro jízdu, ale žádná taková neexistuje. Začíná mi při záběru podkluzovat zadní kolo, napříště si musím pořídit nějaký drsnější vzorek pneumatiky. Regulérně hustě sněží a jsem obklopen mlhou. Viditelnost na pár kroků.
Na rozcestí pod Špindlerovou boudou se nemůže automobil obložený lyžemi vyhrabat ze závěje. Mlha zmizela a na Petrovu boudu zbývají dva kilometry sněhem, ve kterém je stopa projetá pouze skútrem. Šlapu lehké převody, zadní kolo podkluzuje téměř při každém šlápnutí. Na pár chvil se vyjasnilo a mezi mraky jsem zahlédl Petrovku. Leží ještě pořád dosti vysoko. Německý turista si mě fotí. Fičí ledový vítr. Poslední stoupání na Petrovku tlačím. Turistické ukazatele směru jsou zakryté tlustou vrstvou ledu. Chvíli po dvanácté hodině si na Petrově boudě kupuji na zahřátí čaj za dvacet korun.

V roce 1811 zde, 1288 metrů nad mořem, postavil jakýsi Johann Pittermann solidní cel oročně obývatelnou dřevěnou boudu, jejíž název byl odvozen od jeho různě komoleného jména. Sám pak o několik des ítek let později zahynul v její blízkosti během sněhové bouře. Bouda se postupem času stávala mezi horskými turisty stále populárnější, až nakonec přestala svou kapacitou vyhovovat. Proto byla původní bouda zbourána a na jejím míst ě postavená nová se čtyřiceti čtyřmi hostinskými pokoji. Kolem roku 1880 se na boudu dostaly první lyže jako dar švédského námořního kapitána, čímž začala zdejší lyžařská tradice. Josef Rössler-Ořovský zde dokonce založil první českou lyžařskou školu se dvěma norskými instruktory. Časy se ale mění, během mé letmé návštěvy panuje na boudě klídek a pohodička. Dva číšníci a servírka zevlují za pípou a nemají do čeho píchnout.
Při odchodu z boudy se ve dveřích potkávám se zkušeným horalem a jeho asi dvanáctiletým synkem. Ptám se jich kudy na Dívčí kameny, na další záchytný bod cesty na Vysoké kolo. „Támhle tudy,“ máchl otec rukou „asi deset minut cesty.“ „Ale to kolo tady radši nechte,“ zapojuje se do rozhovoru synek. „Když to já právě nemůžu,“ odpovídám. „To je ale odvážný cyklista, viď?“ Obrací se syn s otázkou na otce. V mých uších to spíš znělo jako by říkal „to je ale pitomec, viď?“. Raději jsem poděkoval a vyrazil ukázaným směrem.
Od Petrovy boudy výš už žádná cesta ani cestička ve sněhu nevede. Tlačím kolo a stoupám sněhem vzhůru podél tyčového značení, přede mnou není jediná stopa. Zledovatělá vrstva sněhu na povrchu má tvar trochu jako rozbouřené moře. Povrch je povětšině pevný, takže se nebořím, jen v proláklinách mezi jednotlivými vlnami je naváto spousta sypkého sněhu, takže občas propadnu po kolena.
Znovu jsem se dostal do mlhy. S přibývajícími nadmořskými metry zesiluje i vítr a postupně se mění ve slušnou vichřici. Sněhové vločky bodají do obličeje jako jehly. Viditelnost je špatná, vždycky dohlédnu jen k nejbližší tyči značení. 12:48 hodin, konečně Dívčí kameny - 1414 metrů nad mořem. Kameny jsou pokryté tlustou vrstvou ledu. Kolem dokola stojí samé ledové sochy metr až dva vysoké. Jsou to stromky a keře obalené ledem. Přes brýle nic nevidím. Když je sundám, vločky bolestivě bodají do očí a je to ještě horší. Abych pořídil vrcholové foto, stahuji rukavice. Během chvíle mám prsty úplně promrzlé. Mobilní telefon mi přestal zimou fungovat. Viditelnost téměř žádná. Hanč s Vrbatou jsou dávno mrtví. Dostávám strach.

Zahájit sestup

Místo směr Mužské kameny, které jsou někde tady nedaleko, nabírám směr opačný a zahajuji sestup. Každým krokem směrem dolů vichřice polevuje. Chvílemi zkouším po zamrzlém moři i jet, ale moc se nedaří. V proláklinách se přední kolo boří do navátého sněhu.
V tuhle chvíli chápu, jak mohl Johann Pittermann umrznout kousek od své boudy. Jsem několik metrů od Petrovky a přesto není vůbec vidět. Kdybych v ní asi před půl hodinou neseděl, nikdy bych nevěřil, že tady někde stojí.
O pár desítek metrů níž není po mlze ani památky. Už jsem celkem bezpečně v sedle svého stroje a docela pohodlně šlapu. V protisměru mě míjí skútr, který má na vleku za sebou naloženo několik lenivých turistů. „Bych se posral…….tady……na kole.“ Zaslechl jsem přes hluk skútru útržkovitý komentář jednoho z nich.
Cestu dolů do Špindlerova Mlýna volím po sáňkařské dráze. Je to pohodlnější, rychlejší a bezpečnější než po zasněžené umrzlé silnici. Pro jistotu dávám jednu nohu na zem, ruce pevně na brzdy a už frčím dolů s větrem o závod rychlostí kolem dvaceti kilometrů v hodině. Kdybych teď trefil nějakou hlubší rýhu ve sněhu, asi bych se poroučel i s kolem k zemi a pěkně si nabančil. Při tomhle pomyšlení ještě víc mačkám na brzdy, ale moc to nepomáhá, kolo si ve sněhu postavilo hlavu a dělá si takřka, co chce.
Bez ztráty kytičky dojíždím až do Špindlerova Mlýna, kde je na silnici mokrá rozbředlá cákající břečka. Je 14:00 hodin. Sedám do auta, které jsem ráno nechal na parkovišti. Veškeré napětí ze mne rázem opadává a dává se do mě šílená zima.
Ve Vrchlabí prší a v Dolním Dvoře lehce poletuje sníh. Tady dole se počasí zbláznilo, ale „Tam nahoře,“ tam je sněhový svět sám pro sebe.

Hodnocení výpravy

Tachometr ukazuje 21 kilometrů, což je suma, kterou jsem dnes ujel a vedle kola ušel. Výprava na nejvyšší horu Západních Krkonoš byla neúspěšná. I když, proč neúspěšná? Byla úspěšná, neboť jsem se bez újmy na zdraví vrátil domů. Sice jsem Vysoké kolo s nadmořskou výškou 1506 metrů na kole nepokořil, ale ani Janu Kopkovi se nepodařilo závod Iditarod Trail Invitation na první pokus dokončit. Dostal jsem se s kolem k Dívčím kamenům do nadmořské výšky 1414 metrů, což vůbec není špatná zpráva, a Jan Kopka Iditarod stejně jednou vyhraje. 


 
Související články
Nejvyšší hora Šumavy Grosser Arber na kole
Fichtelberg - německý vrchol Krušných hor na kole
Na zasněženou Milešovku na kole
Praděd - nejvyšší hora Moravy na kole
Brdský Třemšín na kole
Lysá hora na kole
Lednový výšlap na Radobýl
Cyklovýlet na bílinský Bořeň
 
Přečteno 2772x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
Na kole v zimě gutRadůz, Reagovat
a to tu přírodu chcete dojebat? Reagovat
Re: a to tu přírodu chcete dojebat? Reagovat
super:-)jirik, Reagovat
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: