Vyhledej
Rady na cesty
> cesty s dětmi
> doprava
> nebezpečí
> nedej se
> praktické
> ubytování
Vybavení
> jak vybrat
> literatura
> materiály
> novinky
> testovna
Turistika
> cyklo
> expedice
> hory
> lyže a sněžnice
Práce v zahraničí
> zkušenosti
On-line cesty
> seriály
> blogy
> humor
Nejčtenější články
Novinky emailem
Partneři

Portál o inline bruslení nejen na Ladronce

přehledný seznam kempů

Spolujízda.eu - server pro spolujízdu

Diashow ze Severní Ameriky

Královédvorsko
 Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.


Vybavení do přírody




Naše ikona:

Průvodce světem vybavení a cestování

.

ČRAfrikaAmerikaAsieAustrálie a OceánieEvropaStř. východ
KALiMERA > On-line cesty > seriály > Skialpy v Africe

Zásnuby na Djbel Toubkal

Lukáš Matena / 8.06.2006
Když jsem se ráno vzbudil koukala na mě černoška. Nakonec to nebyla černoška, ona to byla Jitka, která měla strašně opuchlé rty od sluníčka. Malach byl také spálený. Kroutili jsme nevěřícně hlavou, neboť měli krém s faktorem 60. My jsme měli 25 a spálení jsme nebyli. Ono je důležitější důsledné použití krému v kombinaci se šátkem, či jinou pokrývkou hlavy, než jeho faktor. Přesto jsme se dohodli na pokračování dle původního plánu, tj. výstup na Djbel Toubkal (4167 m.n.m.).
 

Cesta na vrchol je orientačně jednoduchá. Hned od chaty se začne stoupat pořád na východ do sedla, odkud je to již jen pár set metrů na vrchol. Z toho, že jde o západní svah vyplývala nepříjemná skutečnost: ráno je celý zledovatělý. Ti šťastnější opět nasadili „haršajzny“ a já s Klárou jsme stoupali, jak se dalo. Mě zradily pásy, které nebyly vhodné na mé lyže, takže jakmile byly lyže pod úhlem ke svahu pásy už vůbec nezabíraly. V praxi to znamenalo, že jsem stoupal po hranách, jako bych měl na nohou sjezdové lyže. Po několika desítkách výškových metrů jsem již cítil stehna a to nemluvě o dalších stovkách, které následovaly. Svah nad chatou byl poctivá pětačtyřicítka a opět jsme se již těšili (nebo děsili) na sjezd. Následovalo mírnější údolí, do něj již svítilo slunce a zahřívalo jej, což slibovalo příjemné svezení. K sedlu zbýval ještě jeden prudký svah, který jsme zhruba za půl hodiny vystoupali.
Ze sedla na vrchol už se dalo jít jen pěšky, neboť sníh byl odfoukaný a odtátý a tak jsme polovinu věcí nechali na tomto místě. Šlo se po západní straně hřebene a místy bylo nutno dávat velký pozor na kladení nohou, především ve sněhových jazycích. I zde byla však cesta dobře vyšlapaná, neboť většina skialpinistů, kteří jezdí do Altasu sem jedou právě na Djbel Toubkal. Mimo dobytí vrcholu jsme si s Klárou naplánovali také zásnuby. Nebyl bych to ale já, kdybych nezapomněl prstýnky v batohu, který jsme nechávali na sedle. Takže jsem si to v rámci aklimatizace dal ještě jednou tam a zpátky a poté mohl v klidu požádat Kláru o ruku...
Z vrcholu se dá sjet do údolí ve kterém je chata Neltner dvěma žleby. My jsme měli lyže odložené v sedle na jižní straně, ale severní žleb vypadal také nadějně a tak jsme se domluvili, že následující den zkusíme přijít severní cestou. Sjezd dolů byl požitkem. Odpoledne změkl stín i v příkrých svazích a tak už to nebylo tolik nebezpečné. V méně prudkých částech si obloučky užívaly i dívky. Dole jsme se shodli, že tento sjezd (takřka výškový kilometr) byl jeden z nejkrásnějších co jsme kdy na skialpech absolovali. Před západem slunce jsme opět chválili architekta za bezvadnou terasu. Večer jsme na oslavu zásnub udělali Rizoto Vitana od Jitka s Malachem objednali mísu oříšků a sušeného ovoce a hrály se karty.
Poslední den, který jsme trávili v horách jsme vstali trochu dříve, abychom se všemi věcmi mohli dojít na nástup severní cesty na Toubkal. Jen na lehko jsme se vydali příkrým severním svahem vzhůru. Slunce hřálo, ale pod námi bylo vidět stoupající mraky. V půlce kopce jsme se rozdělili, Jitka a Malach se rozhodli pomalu zahájit sestup do údolí a počkat na nás v Imlilu. My jsme pokračovali v cestě na sedlo severně od vrcholu Toubkalu, které jsme si vytyčili jako cíl pro tento den. Cestou jsme minuli trosky letadla, které se zřítilo, když dováželo zbraně do Biafry. Ze sněhu koukal jen malý kus nějaké nádrže. Závěrečné stoupání bylo velmi příkré a v jeho horní polovině vystupovalo ze sněhu tolik balvanů, že jsme závěrečnou část vyšli pěšky. Sjezd dolů byl o něco náročnější, než jižním žlebem, neboť sníh ve vyšších polohách byl ještě tvrdý, ale přesto byl novým velkým lyžařským zážitkem.
Když jsme přijeli na místo, kde jsme nechali batohy se vší výbavou museli jsme se rozhodnout, zda přejedeme údolí na pěšinu a půjdeme dolů pěšky po odtáté straně údolí, nebo zda zkusíme sjet na lyžích. Rozhodli jsme se pro sjezd na lyžích a vyrazili směrem do údolí. Cesta byla dost nepříjemná. Dvakrát jsme museli vyzouvat lyže, protože nám v cestě stál již úplně odtátý pás kamení, tam kde bylo sněhu dost jsme se s batohy bořili a sníh byl hodně mokrý a těžký. Několikrát bylo potřeba traverzovat  příkrém svahu nad potokem. Bylo to však také krásné rozloučení s údolím a byli jsme rádi, že jsme zvolili tuto variantu. Sjeli jsme tak nízko jak to šlo, pak jsme zabalili skialpinistické vybavení do batohů, přidělali lyže a začali se sestupem. S trochou obav jsme pozorovali mraky, jenž se kupily pod námi. Hned o kousek níž jsme narazili pod převisem na stánek s občerstvením. Seděl tam berber, na kameni měl vyskládané dřevěné velbloudy, ve stínu pod skálou chladil láhve s kolou a volal na nás ať si něco dáme. Hold každý dirham dobrý. V Sidi Chamharouch nám pro změnu nabízeli kameny z pohoří Atlas…
Kousek za Chamharouch nás dojel průvodce s mulou a naléhal na nás, že nám sveze věci. Po dlouhém smlouváním jsme se domluvili na jednom tričku za svezení věcí. Obvyklá cena je vyšší, ale vzhledem k tomu, že šel naším směrem jsme mu více dávat nechtěli. Tak jsme na mulu naložili batohy a lyže a pokračovali v cestě. Krátce poté začalo kapat. Za necelou půl hodinku již mírně pršelo. Když jsme přišli na širší cestu nabídl majitel muly Kláře, že se může svézt. Toho moc ráda využila, neboť se na svezení na oslíkovi či mule těšila již od našeho příjezdu do Maroka.
V Imlilu jsme s mulařem rozloučili a já věnoval triko. Samozřejmě, že byl rozhořčen, že mu dávám jen to, na čem jsme se domluvili, což je oblíbená hra všech kdo něco nabízí turistům, ale neobstál, takto zněla domluva. V lmlilu už pořádně lilo. V restauraci na „náměstí“ jsme vyzvedli Jitku s Malachem a našli taxík, který byl připravený k cestě do Asni. Řidič se nejprve zdráhal pomoci nám naložit věci, protože stál pod stromem, kde nepršelo a on ukazoval na svůj účes, že by zmokl. Tak jsme v tom lijáku naložili batohy do kufru, lyže přivázali na střechu a nasedli do auta. Za chvíli přišel jiný řidič, že pojedeme. To už nás ale v osobním mercedesu bylo sedm a řidič odmítl odjet. Nakonec přesvědčili jednoho ze tří lidí na přední sedačce, aby vystoupil. Pak otočil auto, a jeli jsme vesnicí nahoru úplně na druhou stranu než jsme měli jet. Na konci vesnice vystoupil, „un moment“, a zmizel. Za chvíli se vrátil, beze slova nasedl a přijel s námi zase na náměstí. Tam opět vystoupil, prohodil pár slov s jiným řidičem, si sedl za volant našeho auta a rozjel se s námi správným směrem. Původní řidič asi nenašel doklady… Ty byly na cestě do Marakéše skutečně potřeba, neboť jsme přejížděli přes dvě stanoviště silniční policejní kontroly. Ukázalo se, že déšť byl záležitostí jen několika málo kilometrů pod Imlilem, dále v údolí po něm nebylo ani památky. Cestou jsme poslouchali místní milostné písničky, které si řidič prozpěvoval s kazeťákem. Tak jsme definitivně upustili pohoří Altas. Zde bychom chtěli poděkovat brněnské specializované půjčovně U100 (www.u100.cz) za poskytnutou slevu na zapůjčení skialpinistické výbavy.

Sníh:
Nejvhodnější je období únor – březen. V únoru je lepší sníh, ale je vyšší lavinové nebezpečí, v březnu je většinou sníh bezpečnější, avšak na vrcholky můžou již být holé a hranice sněhu je výš.
Slunce:
Překvapilo nás jak mnoho lidí se nechalo spálit od slunce. Nutností je krém na rty a sluneční krém s velmi vysokým faktorem, klobouček, šátek nebo kukla a samozřejmě dobré brýle.
Bezpečnost:
V Atlasu neexistuje organizovaná vysokohorská pomoc, natož letecká záchranná služba. Základním prvkem bezpečnosti je proto prevence úrazu (zvýšená pozornost platí zejména na dlouhých zledovatělých svazích). K vybavení by měl každopádně patřit pieps. Vzhledem k výškám okolo čtyř tisíc metrů je důležité nepodcenit aklimatizaci, aby se snížilo nebezpečí výškové nemoci. Co se týče bezpečnosti ve městě nebyli jsme nikdy nijak ohrožováni. Na pozoru by se měli mít cyklisté, doprava není nijak hustá, nicméně Maročtí řidiči nejezdí zrovna ohleduplně.

 
Předchozí díly
1. Jedeme lyžovat do Afriky
2. Z Marakéše do hor
3. Lyžujeme v Africe
4. Adrenalin při sjezdu z africké hory
Následující díly
6. Vodopády nedaleko Ouzoud
7. Praktické rady a odkazy na skialpy do Maroka
Související články
Maroko – země plná protikladů
 
Přečteno 1019x
 
 
Hodnocení článku:
 
Komentáře
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
Zobrazit všechny chronologicky
 
Poslat odkaz
Tisk
Zpět
Inzerce | O nás | Tištěná verze
KLUB KALiMERA
jméno:
heslo:
Přidat článek
Chcete se přidat?
Střípky
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu
Komerční sdělení
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo
Štěrba nabízí: