Evropou k Turecku

Maďarsko
První, co nás v Maďarsku skutečně dostává, jsou kopce. Dosahují až 1000 m.n.m a silnice do nich šplhá přímo. Žádné serpentýny, žádné slitování, jen vedro. Děláme si menší zajížďku do pusty - je to paráda, jen cesta v nedozírných pastvinách, bez lidí a hluku. Poznáváme však i kladnou stránku civilizace, a to ve chvíli, kdy ztrácíme cestu. Navíc se na zemi nacházejí ostnaté dráty, takže dochází k první výměně duše v mém životě. Takže montpáky, pozor na oči a jdu na to. Daří se. "Šikovný", chválím svoje olšové ruce.

Rumunsko
Obávali jsme se problémů na hranicích, vymáhání úplatků atd. Stejně by z nás nic nedostali. Od začátku dbám přísně na dodržování našeho rozpočtu - 1$ na osobu a den. Hanka sice občas protestuje, že trpí hlady, ale to je jen rozežranost. Ostatně, sám to znám dobře a mých 95 kg při 178 cm výšky je poměrně rychle minulostí. Celníci jsou sice líní, pomalí, ale vše je v klidu. Ptají se kam jedeme, od počátku cesty uvádíme raději Turecko. I tak jdou všichni do kolen. "Turecko, tak v září", vysmívá se první páprda. To je ekoturistika, přidává se se smíchem druhý. Krčím rameny a do zadku je kopu jen v duchu.
První rumunská noc stojí za to. Zalézáme do prvního houští mezi hranicí a městem. Houští je plné komárů a ještě je v bezprostřední blízkosti prasečáku, po sepnutí ventilace nás ozón sráží k zemi. Ještě dlouho jsme na tuto noc vzpomínali, než ji zastínila ještě "kvalitnější" nocležiště. Jsme dost rádi, že druhý den unikáme z nížin, které jsou plné místních cikánů, do kopečků. Přeci jen bychom si nechtěli nechat ukrást kola už tady. Rumunsko projíždíme cik-cak, statečně si vybíráme hory, které nás uchvacují. Málo lidí, koně, krávy, pohoda.
Cesty jsou většinou jen štěrkové, sehnat čerstvý chleba není možné, ale co…Nahoru sice dřeme a při sjezdech si musíme dávat pozor na výmoly či klacky v cestě, ale jen co dosahujeme některé z hlavních silnic v údolí, již hledáme v mapě, kudy zase vzhůru. Projíždíme Brašov a rozhodujeme se nepřejíždět rumunsko-bulharskou hranici přes nechvalně známý přechod v Ruse. Volíme hranici u moře, jižně od Mangalie. Zajížďka se nám vyplácí. Během deseti minut jsme bez placení jakýchkoliv poplatků z přechodu pryč.

Bulharsko - 31. den cesty
Nikdy by mne napadlo, že někdy dojedu na kole k moři. A ejhle, ono to jde. Ani to tak dlouho netrvá, nebolí to, a je to mnohem zajímavější, než se plácat vlakem či autobusem. Ze sedla je vidět život se vším dobrým i špatným, co k němu patří. Bulharsko projíždíme jen s jednodenním odpočinkem v Balčiku, malém městečku severně od Varny. Lovíme tu škeble, které si pak vaříme s těstovinami, a máme tak pravé mořské rizoto. V restauraci na pláži se dá zajisté také pořídit, jenže tak za můj týdenní rozpočet. V Nesebaru, malebném a turisty obleženém městečku, potkáváme i mladý český pár. Rekreuje se zde, dorazili sem na vlastní pěst bez CK a valí na nás oči, jak jsme mohli přežít Rumunsko. "My jsme měli původní lístky na autobus přes Rumunsko, ale raději jsme je vrátili a sehnali si autobus přes Jugoslávii", svěřují se nám.