Vlakem do Dillí

Vlakem bez kol do Dillí
V Aurangabádu se rozhodujeme zanechat kola a zajet vlakem do Dillí podívat se po pláštích. Lítáme po městě půl dne, až se nám daří ukecat jednoho hoteliéra, který kola i s nákladem zamyká do skladu. Částka je přijatelná, snad nám z majetku něco zbude.
Rozhoduji, že v rámci poznávání země budeme cestovat general coachem, nejnižší třídou. Z Aurangabádu na hlavní trať není žádný problém, jsem překvapen, že vlak není přeplněn. Jinak to ale vypadá při nástupu do rychlíku. Ještě než stačí zastavit, rozbíhá se stohlavý dav a za jízdy naskakuje do otevírajících se dveří. Ti, kteří chtějí vystoupit, se musí probít, jinak nemají šanci. Z dlouhého vlaku je general coach jen pár vozů, ty mají navíc všechny dveře zamčené. Naši bezradnost spatřil jeden z nosičů ve chvíli, kdy i my jsme zahlédli, jak dovnitř. Pronikáme do přehuštěných prostor, kde je jednoznačně nejvyšší koncentrace lidí na mm čtvereční, jakou jsem kdy viděl. Nosič se dožaduje odměny 50 rupií, nevím teda za co, a tak ho mám na háku. Vzteká se, poskakuje, křičí, pokouší se hmátnout do davu a vytáhnout nás ven, ale marně.

Fakírem snadno a rychle
Snažíme se složit, jednu nohu pod Inda, druhou za krk, ruce vzpažit. Jak se vlak pohne, ztrácím rovnováhu, není se čeho chytit. Indové v pozicích fakírů v poklidu podřimují. Na Hance je vidět, že má dost, snad i slzy na krajíčku. Čeká nás perných 24 hodin. Po hodině se nám daří zaujmout lepší místo a po dalších dvou se probojováváme na sedadlo. Na něm se tísní místo šesti asi deset zadků, další pasažéři leží v uličce, pod sedadly, šťastnějším se podařilo zaujmout místa nad našimi hlavami, původně určená pro uskladnění zavazadel.

Domluva jasná, jazyk nejasný
Dav žije. Jsou zde lidé všech barev, mnoha oděvů, mnoha jazyků. Indie je naprostým jazykovým Babylónem, desítky řečí, v každém státě jiné písmo, jiný jazyk. Má snaha naučit se Hindi vyšla vniveč, na jih od Rajastánu byl tento oficiální jazyk číslo jedna nepoužitelný. Mezi vyššími vrstvami slouží jako univerzální dorozumívací jazyk angličtina, ale její aplikace, snaha mluvit vzletně, na úrovni, mne dělala značné potíže a zamotala určitě hlavu i nejednomu rodilému mluvčímu.
Dav žije, mluví, brečí, čte, plive na zem, jí, prdí, směje se, bije se o lepší místa. Nejlepším způsobem je přijít k lavičce a několikerým pohozením zadku ze strany na stranu se vklínit do mezery. A jelikož není lavička nafukovací, odnese to ten na kraji, který pochopitelně žuchne na podlahu. Očekával jsem, že má-li žít na tak malém prostoru miliarda lidí, musí mezi nimi být zvláštní souznění, větší ohleduplnost, pochopení. Nic nebylo tak vzdáleno pravdě. Tady se bojuje o přežití, o místo na slunci. Každý sám za sebe, včera jako zítra.

Čekání na světlo v čekárně
Do Dillí dojíždíme v podvečer, za celou dobu jsme se ani nenapili, abychom se nemuseli příliš často prodírat na záchod. Nechce se mi teď shánět na poslední chvíli žádný hotel, zašíváme se tedy do čekárny. Ta má svoji hlídačku, která se dožaduje lístku, ale my bohužel opravdu nerozumíme a nechápeme, co po nás ta milá paní může chtít. "Chcete snad bonbón?"