Laos žravý i hravý

Nařízená strava
Ceny mimo civilizaci jsou však značně vysoké, za jedno vejce si zde řeknou i 5 Kč. Navíc jsem měl dojem, že jsou nařízené, vždy nám přes rameno nakukoval podezřelý týpek, prodejci byli silně nervózní. Jiný sympaťák se neodbytně zajímal, za kolik jsme nakoupili. A tak tato situace vedla k tomu, že jsme se zase o něco uskrovnili a utratili v Laosu ještě méně peněz než jinde. Prostě nebylo za co, a tak rýže se zelím kralovala celých 14 dní našemu jídelníčku.

Turistika – dojná kráva
Že se snaží laoská vláda dělat na turistice první i poslední, je zjevné hned při příjezdu do vesnice. Každé mrně, které dokáže stát samostatně na nohou, k nám běží, utíká, batolí se, mává a volá „saba di", což je prostě ahoj. "Stejně to vypadá i v Nepálu," informovali nás holandští cyklisté, kteří sem dojeli z Evropy přes Čínu. Již o něco dříve jsme potkali zajímavého belgického kolegu. Ten prý nikdy v Belgii nepracoval, před lety odletěl sbírat jablka na Nový Zéland, za vydělané peníze koupil kolo, přejel celou Ameriku, v USA sbíral jablka, přejel … sbíral…., nyní míří do Číny, odkud pochází jeho vyvolená.

Náročný terén i klima
Občas přijde silný déšť, ale i bez něj to stojí za to. Krajina je neuvěřitelně kopcovitá, všude v okruhu 360 stupňů jsou jen kopce a kopce. Krásné, barevné, divoké, berou dech a chytají za srdce. Plíce se ale nechytají, když se v dusném vedru celé dopoledne plahočíme vzhůru, abychom poté hodinu svištěli dolů a opět až do noci stoupali. Mohutné stromy, liány, hadi, vesnice jak z doby kamenné, dole v údolí se vinou dravé řeky. V podvečer pobíhají po vesnici děti s obrovskou, bílou hroudou rýže v ruce. Ženy u silnice prodávají banány, houby, bambusové výhonky, ale i úlovky lovců, jako třeba mývala.

Žravá fauna Laosu
Nejvíc ze všeho nám ale vadí hmyz a brouci. Mými nepřáteli č.1 se stali mravenci. Jsou všude, desítky druhů, statisíce exemplářů. V noci nás nenechají spát, síťkou pod střechou na nás padaj, lechtaj, štípou. Ráno máme celá mraveniště nastěhovaná v taškách. Nejkritičtější je to ale s jedním z druhů, který miluje plasty, zejména igelitové pytlíky. Jedné noci nás vzbudil neuvěřitelně hlasitý, neznámý a neidentifikovatelný zvuk. Se svíčkou v ruce jsem nadzvedl obal od stanu, odkud vycházel. Místo očekávaného klubka hadů se pod ním nacházela komunita plastožroutů, která si na něm zvesela pochutnávala. Neměl jsem odvahu jim ho sebrat, další na řadě mohl být stan. Na vrub jim musím přičíst i rozpadlou přední tašku a malé díry ve stanu, které se ve zdejších deštích spolehlivě projevily a tak nocleh s nohama ve vodě občas zpestřuje naše táboření. Hanka si našla své oblíbence v pijavicích. Potvory ve tvaru žížaly prolézali i těmi nejmenšími skulinami, stačilo si stoupnou nebo sednout a mohli jsme si být jisti, že se nějaká přisaje. Do rány vylučují protisrážlivé látky a tak i po odpadnutí rána dlouho krvácí. Když jsem se prvně probudil s nohou v kaluži krve, nevěřícně jsem pátral po příčinách. K tomu, aby se již přisátí paraziti pustili, stačí trocha ohně nebo soli. I tak ale dostávala Hanka pomalu hysterické záchvaty, když jich ze sebe každou minutu obrala několik.

Naši bodyguardi
Jednoho dne jsme se utábořili v lomu. Blížil se silný déšť, mraky nás pronásledovaly, prosmýkly se mezi vrcholky hor a přepadávaly, koulely a valily se přes horský hřeben. V noci nás vzbudily hlasy a baterky. Vylezl jsem ven a tam stálo asi deset domorodců, všichni v rukou dlouhé lovecké pušky. No napovídali toho kluci habaděj. Slzák jsem nenápadně zastrčil za trenky, tady opravdu nebyl k ničemu, a s hubou od ucha k uchu jsem začal gesty naznačovat, jak šlapeme, začalo pršet, atd. Samozřejmě že můj slovní doprovod se točil spíše okolo blbců, debilů a jiných lichotek. Lovci poslouchali, dokonce snad pochopili i má gesta a pak mávli, ať teda spíme. "Někdo tu pořád je, cítím kouř", tvrdila Hanka.
A opravdu, ráno jsme posnídali, sbalili stan a teprve poté vylezl z houští náš hlídač. Tak nevím, jestli se opravdu strachoval o naši bezpečnost či spíše o to, abychom jim nerozvrátili socialismus. Jak jsme se později dozvěděli od Holanďanů, dochází ve zdejších oblastech občas k ozbrojeným přepadům turistů s autobusy a tak zde není zrovna bezpečno. Jenže kdyby člověk poslouchal a bral vážně všechna varování, nemohl by vytáhnout paty z domu. Obzvláště domorodci v těchto oblastech jsou odborníci v "malování čerta na zeď".

Luang Prabang - město pod ochranou UNESCO na břehu Mekongu má ospalou koloniální atmosféru. Chvílemi mám dojem, že jediné, co se zde hýbe, jsou mraky turistů. Desítky buddhistických chrámů, ve kterých se samozřejmě stále žije a medituje, klidné ulice, nad řekou zapadající slunce. Severně od města pomalu mizí asfalt, ještě že není období dešťů. Naše mapa patří ke skvostům geografické tvorby, neodpovídá na ní skoro nic. Naštěstí se zde ale každou chvíli setkáme s nějakým cizincem, nezřídka i cyklistou. Většina z nich sem ale přiletěla na dovolenou a jejich cílem je pouze tato země, někdy i Vietnam či jih Číny. Ani na spaní v džungli nikdo z nich nevypadá. Obtloustlý Švýcar si dokonce najal průvodce a navrhuje nám, ať se v oné kanceláři zastavíme, že nám vymyslí cyklovýlet. Koukám na něj s pusou dokořán, proč si myslí, že potřebuji, aby se o mne někdo staral?