Alči – vysněný ráj

A hle, aspoň jeden krámek na obzoru. Exujeme několik Fant, skupujeme sušenky, čokolády, žvýkačky, kondenzované mléko a znovu Fantu a ještě čipsy. V hotýlku, kde za 100 Rp. squatujeme v suterénní místnůstce (neboť moudrý starý Tibeťan – majitel se dovtípil – na rozdíl od všech ostatních chamtivých hoteliérů – že z nás víc nevytříská) objevujeme i výbornou restauraci (v našem poměrně luxusním hotelu) a dáváme si do nosu.

V Alči v gompě (buddhistický klášter) je super atmosféra. Sedáme si do rohu gomp a nasáváme. Je to jedna z nejpůsobivějších gomp, které jsme v Ladaku viděli. Tedy až na ty turistické skupiny, které se v počtu od 4 do 20 vždycky proženou kolem. Všichni mají místní průvodce, který jim v jejich rodné řeči (je to sranda slyšet Inda mluvit německy nebo francouzsky) nebo přes tlumočníka vykládá o tom, že do mandaly, kterou vidí nakreslenou na několik set let staré nástěnné malbě, jsou vždycky čtyři brány a kdesi cosi, ale aby jim řekl, co že to ta  mandala, symbolické buddhistické znázornění světa, vlastně je, a proč ji buddhisté kreslí na všechny zdi, to on ne. A hrne jim do hlavy všechny ty tibetské názvy náboženských institucí, duchovních stavů, hinduistických božstev, která jsou některými sochami také znázorněna, takže oni už jen zmateně kývají a přejí si nic víc neslyšet. A pokud průvodce říká něco, co má pro buddhistického nezasvěcence hlavu a patu (ale většinou ne), tak tlumočník to buď nepochopí nebo se to snaží doplnit, takže výsledek je zase totálně zmatený.
Jak jsme rádi, že můžeme sedět na studené prkenné zemi v koutě, vdechovat vůni páleného oleje, dotýkat se černého, olejem a voskem ohlazeného oltáře a nechat na sebe místo působit a nemuset poslouchat žádné šišlavé nesmysly od průvodce, který si snaží zasloužit svojí hyperaktivitou a vlezlostí co největší spropitné.