Vlakem do Černé Hory a stopem do Albánie

Zapomenutý lehátkový vůz

Po příchodu na nádraží mi volá Morek z Prahy, že prý nemůžou najít ten lehátkový vůz, že ho asi nepřipojili. Znaje Morka jsem si samozřejmě myslel, že jako vždy kecá, ale mluvil opravdu vážně, tak jsem mu nakonec uvěřil a šel si to ověřit na informace. Slečna za přepážkou mi zpočátku také nevěří, ale když si to telefonicky ověří, sděluje mi toto: „Ten vlak se ještě nestihl vrátit z Baru (a to na to má dva dny a podle jízdního řádu mu na to stačí jeden) a když to stihne, tak bude připojen k Haškovi (jméno EC), který jede asi za tři hodiny, ale to ještě není jisté, to vám řeknu až v osm.“  No, co se dalo dělat, buď pojedeme jako vždy na socku a budeme každou chvíli přestupovat a doufat, že nám vrátí peníze za lehátka, nebo si počkáme na Haška. Nakonec jsme se rozhodli pro variantu číslo dvě a za chvíli se vítáme s Vlašimskou sekcí výpravy.  Morek nám každému přivezl kilo broskví, které prohrál loni v Rumunsku, tak nám čekání na vlak docela uteklo a v devět nastupujeme do zpožděného vlaku, který veze naše lehátka. Nakonec se zpoždění ukazuje jako výhoda, neboť lehátkový vůz je téměř celý náš. V Brně k nám přistupuje ještě několik lidí, většinou podobní dobrodruzi jako my, kteří míří do Albánie nebo Černé Hory. Samozřejmě si hned lehátka dáváme do lehátkové polohy, pospáváme a pročítáme si informace a cizí zážitky z míst, kam se právě chystáme.

Do Černé Hory s půldenním zpožděním

Před čtvrtou odpoledne přijíždíme do Budapešti a od našeho stevarda se dozvídáme, že vlak, který nás měl odtáhnout do Bělehradu, jsme nestihli, a proto zde máme sedmihodinovou nucenou zastávku. Nechce se nám válet se sedm hodin ve vagóně na nádraží Keleti, a tak se domlouváme s dvěma důchodci, dáváme si k nim naše věci a vyrážíme na delší prohlídku města.
Za úsvitu jsme dorazili do Bělehradu, kde jsme měli opět tříhodinovou přestávku při čekání na vlak, který by nás dotáhl do Baru. Celý den bez přestávky jsme strávili ve vlaku přes Srbsko a Černou Horu. Hlavně v Černé Hoře už bylo na co koukat, neboť jsme jeli podle hlubokého kaňonu řeky Tary. Na celé cestě bylo také několik desítek tunelů, mostů a jiných zajímavostí. Také jsme se postupně seznamovali s ostatními cestovateli a vyměnili si zkušenosti a informace o Albánii a Černé Hoře, kterou my máme již projetou.
V půl deváté večer konečně, s dvanácti a půl hodinovým zpožděním, přijíždíme do Baru, loučíme se se stevardem a přemýšlíme, kde se vyspat. Naše kroky vedou nejprve k moři, kde však fouká šílený vítr a strhává z moře kapičky slané vody, takže za chvíli přes brýle nic nevidím. Nakonec jsme skončili za přístavem v areálu nějaké opuštěné továrny, kousek od maringotky místních cikánů.

Stop z Černé Hory do Albánie

Ráno se přesouváme na hlavní silnici stopovat do Albánie. Na stop se rozdělujeme a sraz si dáváme u pevnosti Rozafa. Já s Kaluž jedeme nejprve cisternou, která vozí vodu do přímořských vesniček, pak nás bere nějaký chlápek pocházející ze Srbska, žijící v Lichtenštejnsku, který je na návštěvě u své rodiny v Černé Hoře. Ukazuje nám jejich „Velkou plažu“, zve nás domů na kafe a pak nás odváží až na hranice s Albánií.
Hranice již klasicky přecházíme pěšky a předbíháme tak dlouhou kolonu aut. Zajímavostí také je, že za auta přijíždějící z EU se platí vstupní poplatek 10 €. Pro zajímavost uvedu ještě příhodu, která se přihodila Martinovi s Morkem, Eliškou a Mencákem, kteří se (jak už tomu na stopu bývá) setkali v jednom autě. Přes hranice je vezl nějaký Albánec, který se zeptal, zda umí Morek řídit a nechal mu auto, aby popojížděl. Zatím šel uplatit celníky, aby mohli hned jet a pak Morka v řízení opět vystřídal.
Já s Kaluž si hned u cedule „Welcome to Albania“ stopujeme dodávku, v které sedí vpředu tři chlapi. Jeden dvoumetrový, 120kilový obr řídí, jeden nejvíce opilý, se na nás furt otáčí a snaží se komunikovat a mezi nimi sedí jeden vyzáblý střízlík, který se na nás neustále zubí svou téměř bezzubou pusou. Každou chvíli se mezi sebou bavili, pak se na nás otočili a začali se smát a pak zas něco řekli a smáli se ještě víc. Nebudu vám nic nalhávat, měli jsme půlky stažený a domýšleli si ty nejhorší scénáře naší cesty do Albánie a zároveň si rozdělovali naše potenciální soupeře.
Nakonec k žádné vraždě nedošlo a v pohodě nás vyložili u starého mostu přes řeku Buna, hned naproti pevnosti Rozafa.