Rady na cesty |
> cesty s dětmi > doprava > nebezpečí > nedej se > praktické > ubytování |
Vybavení |
> jak vybrat > literatura > materiály > novinky > testovna |
Turistika |
> cyklo > expedice > hory > lyže a sněžnice |
Práce v zahraničí |
> zkušenosti |
On-line cesty |
> seriály > blogy > humor |
Nejčtenější články |
Novinky emailem |
Partneři |
Královédvorsko www.Cottage.cz
|
ČR | Afrika | Amerika | Asie | Austrálie a Oceánie | Evropa | Stř. východ |
Radka Kučerová / 6.01.2008 |
Na konci září 2006 jsme s přáteli odletěli do Indie. Měli jsme v plánu přejít jeden z vedlejších hřebenů Himaláje a pak trochu cestovat severní Indií. Celý pobyt jsme měli naplánovaný na měsíc, z toho v horách jsme strávili asi 12 dní. |
Když jsme sešli z hor, noha se začala uklidňovat. Při delších přejezdech mi sice trochu natékala, ale protože jsme volili noční přejezdy v lehátkových vlacích a autobusech, nebylo to tak zlé. Za pár dní mě noha skoro přestala bolet. Následovala však jízda do pouště na velbloudech. Seděli jsme na nich sice jen dva dny, celkem vlastně jen pár hodin, jenže velbloudí sedlo nemá třmeny, nohy vám visí dolů a málokdo vydrží ovládat je zatnutými svaly celou dobu. Noha mě v takové poloze znovu rozbolela. Snažila jsem se různě si ulevovat, ale nepomáhalo to. Poslední dva dny v Indii jsem už kulhala, kamarádi se mi smáli a já si říkala, to nic, však ono to přejde, až budu chvíli v klidu. Bohužel bolest neustoupila. V pondělí po příletu jsem se vypravila k paní doktorce. Bolest v nohou připsala unaveným žílám po velké námaze. Napsala mi recept a poslala mě na chirurgii, kdyby se náhodou jednalo o něco závažnějšího. Noha bolela čím dál víc. V úterý jsem dorazila na chirurgii, kde mi paní doktorka řekla, že to bude asi natržený sval, ale že musíme vyloučit i ty žíly a ať přijdu zase na „sono“. Pan doktor na „sono“ byl starší pán, vypadal unaveně a hodinu mi ultrazvukem šmejdil střídavě po obou nohách. Nečekala jsem nic dobrého a překvapilo mě, když řekl, že „je to v normě“ a samozřejmě, kdyby něco, ať hned přijdu. Zprávu od něj jsem nesla paní doktorce z chirurgie, která ale ve čtvrtek ordinuje v jiném středisku, kam jsem musela dopajdat. Zaradovala se, znovu mi nohu prohmatala, řekla, že teď už je to jasný, tady je ta trhlina i vidět, hodně si to ledujte a chce to hlavně klid. A kdyby něco, hned přijďte. Poprosila jsem ji o nějaké pilulky na bolest a s odborně zavázanou nohou odpajdala domů. Ležela jsem na neschopence od své praktické lékařky, ale noha i přes všechen led, klid, mastičky a prášky bolela čím dál víc. Víkend byl jedna velká hrůza. Nemohla jsem nohu vůbec natáhnout, takže jsem s ní nedostoupla na zem. Bratr mi přivezl svoje staré berle, s kterými kdysi chodil, když měl vymknutý kotník. S jejich pomocí jsem aspoň došla na záchod. Umýt se ve sprše, nebo si vyčistit zuby, bylo nepředstavitelné utrpení. Cesta na záchod, která byla asi tak pět metrů od postele, mě vždycky vyčerpala natolik, že jsem pak několik hodin spala. V pondělí jsem se chtěla vrátit na chirurgii. Telefonem jsme ale zjistili, že paní doktorka tam bude až zítra. Nemůžete chodit? No, sanitku bychom k vám sice poslat mohli, ale to byste si tady napřed musela vyzvednout převozní příkaz. Bez něj vás saniťáci nenaloží. K doktorovi mě odvezl brácha autem, ale čekat na mě nemohl, má přece práci. Paní doktorka mi nohu důkladně prohmatala (bolestí mi tekly slzy) a řekla, že to není chirurgický problém, že bude spíš ortopedický, když nemůžu nohu natáhnout a poslala mě na ortopedii. Na poliklinice nebyl ten den žádný ortoped, takže mi asi po půl hodině shánění paní doktorka sehnala sanitku a nechala mě odvést do Vinohradské nemocnice. Tamní ortopedové mi nohu opět důkladně prohmatali a řekli, že z jejich pohledu je noha v naprostém pořádku, ale že by to chtělo „sono hladkého svalstva“. A napsali mi žádanku. V jednu hodinu mě prý na sonu vezmou. To bylo asi půl jedenácté. Noha bolela jako čert, nevěděla jsem, co se děje, byla naštvaná, že tu musím zas tvrdnout a že pořád nikdo neví, co mi je. Pan doktor se na mě usmál a řekl: „Tak si zatím někam skočte!“ Málem jsem spadla z berlí. V jednu hodinu jsem zaplula do další ordinace. Paní doktorce jsem řekla, jak se věci mají a její první otázka byla: Berete antikoncepci? Odpověď: Ano. Další otázka: A kdeže jste to byla v těch horách? V Indii. Aha, takže dlouhý let! Na první přiložení přístroje mi povídá: To je přece jasný! Mladá holka s antikoncepcí po dlouhém letu, to máte trombózu! Povídám: Ale ne, přece jsem ve čtvrtek byla na ultrazvuku, tam mi řekli, že je to v normě. Na to řekla jen: Proč to dělají, když to neumí… Ještě chvíli mě vyšetřovala, řekla, že „ji mám odshora až dolů“, napsala dlouhou zprávu a poslala mě pryč. Vypotácela jsem se z ordinace a nic nechápala. Bylo mi do breku. Zavazovala jsem si boty, paní doktorka vyšla z ordinace a zeptala se, jestli jdu ještě k nějakému doktorovi s tou zprávou od ní. Říkám, že zpátky na ortopedii. „Tak běžte, je to vážný!“ Ortopedi si mě položili na lehátko, něco mi povídali (do dneška nevím co), dali mi injekci a řekli, že mě teda musí hospitalizovat. Moc jsem nechtěla, ale pak jsem pochopila, že nemám na výběr. Chvíli se přeli, kam (pod kterou nemocnici) podle svého bydliště v Kobylisích patřím, pak řekli, že teď ještě „vynadají několika saniťákům“ a pak pro mě někdo přijede. Chtěla jsem si jít sednout do čekárny za přítelem, ale bylo mi mile sděleno, ať „tady s nimi zůstanu“ a přítel mohl přijít ke mně. Vysvětlili mu, co mi je a co bude dál. Ptala jsem se, jestli může do sanitky se mnou. Slíbili to. Saniťáci přijeli za chvíli. Naložili mě na jezdící lehátko a odvezli do sanitky. Vůbec mi nedovolili vstát. Na Bulovce jsme chvíli hledali tu správnou internu, pak jsem absolvovala přijímací dotazníky a vyšetření s tím, že to je přeci jasný, že když jsem mladá a beru antikoncepci, takže mám trombózu. Tady prý mají nejmíň jednu a i dvě holky s trombózou do měsíce! Když mě konečně dovezli na pokoj a měli jsme chvíli klid, přítel povídá: Jsi na JIPce! Asi teprve tady mi došlo, že je to opravdu vážné. V nemocnici mě nechali do konce týdne. Ze začátku jsem musela pořád ležet, nesměla jsem si dojít ani na záchod, o sprše ani nemluvě. Absolvovala jsem různá vyšetření, dostávala injekce a léky na ředění krve. Noha se rychle lepšila. V pátek mě pustili na propustku domů, musela jsem se ale naučit píchat si injekce na ředění krve sama. Do břicha. Další týden jsem do nemocnici chodila každý den na kontroly. Když se mi krev dost naředila, frekvence návštěv řídla. Warfarin, který se bere na ředění krve, trochu omezí váš dosavadní život: Nesmíte jíst určitou zeleninu, pít alkohol, ani kouřit. Brala jsem ho do srpna dalšího roku, to je deset měsíců. Do dneška chodím na kontroly do nemocnice a pořád beru léky na podporu žilního systému a z toho samého důvodu musím nosit „kompresivní punčochu“. Doktoři to vidí ještě tak na rok. Až budu těhotná, budu pod lékařským drobnohledem. Než se rozhodnete začít brát antikoncepci, zeptejte se doktora pořádně na riziko trombózy. Posléze totiž doktoři zjistili, že mám od přírody k trombózám sklon, ale protože je to vyšetření moc drahé, tak se nedělá. Ten sklon je dědičný, může ho mít každá holka, ale nemusí se nijak projevit. Jen trombózou. A ještě jedna věc. Brala jsem antikoncepci „tu lepší“, tu šetrnější a dražší, jak mi ji popsal můj gynekolog. Chtěla jsem být šetrná ke svému tělu. Až nedávno jsem se dověděla, že tahle novější antikoncepce způsobuje trombózu spíš, než ta stará a levná. Takže, pokud hodně cestujete nebo se chystáte na dalekou cestu, možná se vyplatí si drahý test zaplatit, levnější variantou nahradit pilulkovou antikoncepci něčím jiným. |
|
Přečteno 22256x |
Komentáře |
Přidat komentář Vypsat označené komentáře Vypsat všechny komentáře Zobrazit všechny chronologicky |
Poslat odkaz Tisk Zpět |
| ||
Střípky |
Běžky pro turisty i aktivní sportovce - podle čeho vybírat a jaké si koupit?Jak připravit své nové běžkyKontakty na horskou službu |
Komerční sdělení |
Vybavení na běžky - lyže, boty, hole, bundy, termoprádlo |
Štěrba nabízí: |