Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > Evropa > Velká Británie

Trail Running ve Walesu

Karel Cvalin / 19.05.2008

Přeložit termín „Trail running“ dost dobře nelze. Každý si tento pojem vykládá po svém. Pro mě to není ani orientační ani přespolní běh nebo maraton (tedy alespoň tak, jak jej většina lidí zná). Nejpřesnějším překladem bude asi „běh po horské pěšině“, i když ani vyšlapaná cestička není úplnou podmínkou takového běhu. Je to vlastně nádherná svoboda utíkat si po hřebenovce a když se mi líbí třeba vedlejší hřeben, tak si vybrat i jej. Přitom je to tak jednoduchý až primitivní sport, při kterém je každý omezený jen svojí fyzičkou.

Začátky terénního běhu

Běhání jsem v Čechách považoval spíš za trénink k jízdě na kole atd. Zkrátka když je člověk fit, tak si veškeré své sportovní aktivity dokáže užít lépe. Ať už se jedná o extrémně náročné závody nebo týdenní vandrování po Šumavě. Když jsem se přestěhoval do Anglie, nehodlal jsem se sportu vzdát ani zde. Ovšem přivézt si sem všechno to vybavení, které ke svým aktivitám používám, není úplně levné, navíc bych to patrně vezl i zpět.
Začal jsem tedy běhat. Obecní park se mi však brzy okoukal, proto jsem vyrážel do blízkého okolí. To jsem po čase shledal také nudné, možná nepřehledné. Síť místních „Public footpaths“ je sice hustá, ale zároveň špatně značená, takže člověka místních poměrů neznalého nutí k zastavování a neustálému kontrolování mapy. Postupem času jsem tedy začal jezdit do odlehlejších míst a svoje tréninky jsem podnikal v úpatí Peak Districtu v centrální Anglii. Čím víc jsem toho měl naběháno, tím víc jsem si troufal z hlediska profilu a délky trati. Také jsem si uvědomoval, že tréninky se pro mě stávají spíše výlety. Začal jsem si s sebou brát foťák a směřoval mé výběhy i k místním nejvyšším vrcholům.

Běžcův sen v Black Mountains

Na podzim jsem se přestěhoval do Brecon Beacon v jižním Walesu, čímž se má situace ještě zlepšila. Zdejší kopečky přímo vyzývají k výletům. Jsou porostlé trávou, někde dokonce vřesem. Jsou doslova protkané pěšinami, většinou vyšlapanými od ovcí, některé dokonce lidmi. Ty jsou pak zakreslené v mapě. Naopak některé z těch zakreslených se postupně vytrácejí a pak nezbývá než utíkat rovnou za nosem. Přestože nejvyšší vrcholy nedosahují ani 900 m n. m., jsou holé. To v kombinaci s mlhou a silným větrem navozuje atmosféru hor. Vždyť se také tak jmenují – Black Mountains (východní část Brecon Beacon). Naopak za slunného počasí to jsou příjemné kopečky, které svádí k podceňování. Kdekdo by řekl, že to vlastně ani nejsou hory, a měl by možná pravdu. Přesto z některých míst lze vidět moře. Svojí odlehlostí a častými změnami počasí tvoří nádhernou a členitou krajinu, kterou dokonce využívá britská armáda ke cvičením. Fforest Fawr (západní část Brecon Beacon) byl uznán jako geopark UNESCO v roce 2005.

Kouzlo a nebezpečí holých kopců

Pocity z ohromného prostoru, kterým pomalu proplouváte, jsou nepopsatelné. Stačí vyběhnout na jakoukoli vyvýšeninu a vybrat si svoji cestu. Samozřejmě je snadnější běhat po vyšlapaných cestách. Ty ovšem ne vždy vedou vaším směrem. Proto často doslova ztrácíte pevnou půdu pod nohama. Země je totiž dost vlhká, někdy zapadnete až po kotníky do vody. Takový běh je vskutku náročný a určitě vyžaduje dobrou tělesnou kondici. Také se nesmíte bát chytit zajíce nebo dva.
Obyčejně si svoji trasu naplánuju doma nad mapou. Na místě se pak rozhoduji, zda třeba můj plán nebyl moc ambiciózní nebo naopak. Většinou ale jdu najisto a pouze v průběhu trasu trochu měním podle okolností (počínaje počasím, přes náročnost, po můj fyzický i psychický stav). Víc než 20 km pro mě není nezdolatelných, jen si to neužiju, spíš se trápím a vlastně nemyslím na nic jiného, než jestli toho nenechat.

Vybavení

Nechat běhání v polovině trasy si ovšem nemůžu dovolit, pokud nechci nocovat v elasťákách někde na hřebeni. A tak je dobré odhadnout svoje schopnosti, možná se trochu přeceňovat, a také si nezapomenout do camelbacku vložit něco k jídlu. Volbě trasy a vůbec okolnostem přikládám velký význam. Poměrně velké rozdíly v nadmořské výšce a především holé kopce vystavené větrům, to všechno má podstatný vliv na teplotu (a její vnímání). Preferuju teplejší oblečení, ale to je věc spíše individuální. Důležité je si své zkušenosti s vybavením sbírat postupně a ne slepě věřit radám ostatních. Člověk se musí také párkrát spálit. Hodněkrát jsem se už přecenil tak, že jsem byl rád, že vůbec jdu. Měl jsem žízeň, byla mi zima, bloudil jsem... Ale to člověk nepochopí, dokud si to sám nevyzkouší. Já osobně běhám sám, připadám si svobodnější. Proto si s sebou vždycky beru mapu, GPS a telefon, někdy i nějaké oblečení navíc.
Voda spolu s bahnem přispívají k rychlému opotřebení bot. Odhaduju, že mi jeden pár bot vydrží tak 5 měsíců. Samozřejmě lze koupit speciální boty určené pro tento účel. Patrně vydrží víc, ale to co jsem si koupil já, mi nevyhovovalo, proto jsem se vrátil k normálním keckám a raději dávám pozor na uklouznutí, než abych trpěl, že mě tlačí pata. Navíc jakákoli membrána logicky přispívá k pomalejšímu schnutí a v případě Brecon Beacon opravdu nezabrání namočení nohou.

Svoboda trail runningu

Kouzlu tohoto sportu jsem propadl vlastně až tady. V českých lesích to člověka zkrátka nenapadne. Nedostane tam dojem prostoru a svobody. Není to horší nebo lepší, je to jiné. Zdejší krajina mě sama nasměrovala tam, kde se tomu říká trail running, ale vlastně si tím ani nejsem jistý, protože jsem se nikdy nezúčastnil žádné soutěže ani nejsem členem nějakého klubu. A popravdě je mi to jedno. Možná právě tenhle postoj mě dělá trail runnerem. Tím, kdo si volí svojí cestu.