Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Asijský rok

Kulturní šok Made in India - záruka kvality

Lucie Kinkorová / 21.03.2009

Indie je nádherná země. Úžasná, rozmanitá, barevná, neuvěřitelná. V Indii se máte pořád čemu divit a nad čím žasnout. Těžko se to popisuje, to se musí prostě zažít, abyste věřili, že si nevymýšlím. Často mě tady v Indii napadá moderní termín „zamoření veřejného prostoru“. Pokud si neumíte představit, co znamená absolutně zamořený veřejný prostor zvuky, vizuálně, zápachy, lidmi a prachem, přijeďte třeba do Bombeje, Dillí nebo Kalkaty. Psychotropní drogy v indických velkoměstech rozhodně nepotřebujete, je to tu psycho dost samo o sobě. Ale jestli chcete mít kousek veřejného prostoru pro sebe, budete o něj muset bojovat.

Pokaždé, když mě letadlo či nohy do Indie zanesou, je to stejné. Než si tu kouzelnou krásu začnu plně užívat, procházím očistcem kulturního šoku. Vím moc dobře, co na mě čeká v zemi miliardy Indů, největší demokracii na světě (kterou jsem si soukromě překřtila na největší světovou anarchii). Ale neumím se na to připravit. Vždy je to silnější než já, vždy mě to na den či dva úplně semele. Jako první mě pohlcují nekonečné davy Indů a zvuky – hluky všeho druhu.

A valí se dál ... davy lidí a aut

Každý jazyk je položený do určité tóniny. Hindí a další indické jazyky jsou v tónině velmi pronikavé a hlasy mluvčích bývají syté. Vykládám si to tak, že „existuje“ jen ten, koho je mezi tou miliardou slyšet. To dává smysl a platí naprosto stejně pro lidi jako pro auta, motorky, autobusy a jiné povozy.

Klopýtám za Petrem po Chandni Chowku, dopravní tepně Starého Dillí. Nemohu se zbavit pocitu, že se kolem mě všechno valí a je toho příliš mnoho a valí se to příliš rychle. A není kouteček, kam by se člověk na chvilku schoval, zastavil se, nadechl se, zavřel oči znavené sledováním ohromného počtu částic těkajících všude kolem. Nezbývá, než se valit s tím vším kupředu nebo být převálcován. To je dost šílená představa. Moje mysl mi v sebeobraně neustále podsouvá, že jednou ty davy a proudění přeci musí skončit. Odkud by se taky pořád brali noví lidé a auta? Jenže to je v Indii naprostá utopie, kterou se snažím rachle zaplašit a raději vytřeštím oči a kličkuju dál za Petrem.

Ulici lemují maličké krámky. Nemají výlohy, jen dokořán otevřené vchody široké jako obchůdky samy. Tudy proudí dovnitř i ven lidé, tam je na 2 schodech vystavené zboží. Přitisknout se tedy na chvíli ke zdi a vymanit se z valícího se davu je nemožné, protože zdi jako by neexistovaly. A pokud přeci, dávno je obsadili pouliční prodavači se svým zbožím vyloženým na kusu igelitu na zemi. Občas chybí kus pokrytí kanalizace, po kterém se hrne masa chodců nebo je cestička pro pěší přehrazená zaparkovanou motorkou či rikšou. Často také stojí v cestě lešení, hromada písku a kamení na rekonstrukci domu, leskle černá hromada zapáchajících splašků vylovených z otevřeného ucpaného kanálu nebo všudypřítomná a posvátná kráva. Indická městská kráva sice není nebezpečná, i když má velké rohy, ale je tak nad věcí, že rozhodně neuhne ani když na ní troubí autobus, natož, když překáží pár stovkám chodců.

Kolik vydržíte decibelů?

Pak nezbývá nic jiného než pokračovat v chůzi po silnici. Ale tam se zase valí nekonečný proud nejrůznějších vozidel a povozů. A aby náhodou někoho nezajela, tak troubí. Nepochopila jsem, jaký má efekt, když troubí všichni a bez ustání. Po 5 minutách už stejně nevnímám, kdo či co na mě troubí, a už vůbec ne, ze kterého směru a proč. Jen vím, že indická vozítka mají trubky o pár desítek decibelů hlasitější a značně pronikavější než ta česká. Nevěřili byste, jak příšerně dokáže do ucha zatroubit moped Bajaj či Honda Hero. O náklaďákách a autobusech vybavených několikatónovou trubkohrou, jak se na jejich velikost sluší, ani nemluvě. Být 3 metry od troubícího autobusu na mě má vždy stejný účinek. Zatnu a vycením zuby, zavřu oči a na zlomek vteřiny celá ztuhnu. Když se mi zase vrátí vědomí, mám sto chutí do zdroje vražedného zvuku vší silou praštit. Vím, že to celé je iracionální, ale tak to je a já s tím nic nenadělám.

LSD tady určitě nepotřebujete...

Prcháme se na chvíli schovat do McDonalda. Ale tam není kam si sednout, natož kam složit krosny a dovnitř proudí a cpou se nám za zády další a další lidé. Nejsem klaustrofobik, ale tuším, jak se tito lidé cítí. Zkoušíme to v jiné jídelně. Tady je místo k sezení a hluk z ulice sem doléhá aspoň trochu tlumeně. Tedy jen do té chvíle, než přijdou další indičtí hosté. Asi jsou nahluchlí nebo jim nikdo neřekl, že civilizovaní lidé na sebe nemusí hulákat jako na lesy. Jeden z nich se snaží přehlučet bollywoodskou hudbou ze svého mobilu bollywoodskou hudbu z televize v restauraci. Hlučný dialog a překřikující se hudby mi už přijdou jako parodie. Ani nevím jako parodie na co. Neslyším totiž ani vlastní myšlenky. Nebo že by Indové milovali hluk a měli paniku z ticha?

Paralelní světy na jednom chodníku

Normálně si s Petrem všímáme stejných věcí. V indickém velkoměstě si ale navzájem ukazujeme naprosto odlišné věci a pokud se nám vůbec daří se uslyšet přes okolní hluk a šum, tak stejně nestíháme sledovat, co jeden druhému ukazuje. Jako bychom byli ve dvou paralelních světech. Krom toho překážková chůze málokdy umožní dvěma lidem jít vedle sebe a ještě se u toho bavit. Člověk rychle začne filtrovat optické vjemy. Ke konci dne se projeví únava a já přesně vím, co myslí buddhisté či mystici, když mluví o meditaci a zraku obráceném dovnitř člověka. Jdu a podvědomě koukám, kam šlapu, a aby mě nic nezajelo, ale nic z toho vědomě nevnímám. Prostě se systém přehltil. Je to výborný obranný mechanismus lidského těla. Škoda, že nefunguje i na vjemy sluchové. A tak mi křečovitý výraz z tváře mizí a zaťaté zuby povolují, až když objevujeme čistý parčík, kde si sedáme doprostřed zeleného trávníku a kolem nás je asi pouhých 20 lidí na nějakých 5 arech... zdá se to jako ráj na zemi.

Klid a prostor – luxus, který miliardy lidí nemají

Tady si člověk jasně uvědomí, že i klid a prostor jsou velkým luxusem, kterého málokoho napadne si vážit, pokud ho má dostatek. Vím, že ty valící se davy lidské masy a aut a přehršel zvuků, barev a zápachů nevyrábí Indové pro své potěšení či ze zlomyslnosti k ostatním. Pokud žije příliš mnoho lidí na malém kusu půdy (což jsou všechna indická města a obzvlášť velkoměsta), vzniká tento frmol jako vedlejší produkt toho, že se všichni tito lidé musí nějak uživit. Já můžu jen obdivovat, že tak přetížený systém ještě nezkolaboval a neproměnil se v chaos. I když se chaosu hodně podobá, určitá základní pravidla ctěná většinou účastníků a vzájemná tolerance, úcta, trpělivost a výborný smysl pro humor z něj dělá stále nějakým způsobem fungující systém.

Trochu mi z toho všecho bzučí v hlavě, ale vím, že to přejde. Člověk si zvykne na ledacos. A taky nebudeme věčně ve velkých městech. Jsou tu i krásné vesnice, hory, pouště, pláže, džungle...

1. Cesta na letiště Ruzyně
2. Istanbul – užijte si Orient

Proč cestovat do Asie nezávisle?
Kulturní šok
Nadháněči v asijském pojetí
Ztráta měřítek
Jak komunikovat s asijskými domorodci
Fotografování v Asii
Dillí – dotek Orientu i dávné historie

Fotogalerie autora

Přečteno 1754x