Dillí opět po 4 letech

Všímám si, že většina „cestovatelů“, kteří kolem mě ve čtvrti Pahr Ganj proudí, jsou mladší než my. To tu posledně, v zimě 2001, nebylo. Nebo že bychom zestárli? A jak se snaží být styloví! No někteří z nich musí místním, zvlášť mimo Dillí, přijít jako úplní hastrmani. A nejlepší je, že tři čtvrtě z nich je ouniformovaných těmi samými tričky a plandavými kalhotami, co visí v krámcích přímo před hotelem. Je tohle fakt alternativní, když to má každý?

Cvok guesthouse

Hned na hrozně příkrých schodech levného guesthousu ve čtvrti Pahr Ganj se hrozím, že jsem z toho horka už zcvokla. Proti mně se řítí dva bílí čoklíci – dvojčata, obě s červenou hinduistickou značkou tikka na čele a zuřivě štěkají. Odhání je tlustá ženská v sárí s odulým obličejem.
Zahazujeme propocené oblečení a lezeme pod sprchu. Původně jsme ji ani na pokoji nechtěli, že je to zbytečný luxus, ale jiný pokoj naštěstí nebyl. Voda z černého plastového zásobníku na střeše je velmi teplá, ale když si mokrá stoupám pod větrák a vyplavuji vodou ze mě stékající klaustrofobický pokojík, je to ta nejkrásnější chvíle celého dne.

Nové bezpečné metro

V Dílí mají nové metro. Bezpečné. Velmi nás prohledávají (chlapi a ženské zvlášť), musím vyndat baterku z foťáku a strčit si ji do kapsičky u brašny, abych nemohla fotit interiér. Jde o přísné bezpečnostní opatření po londýnských bombách v metru, které se později uvolňuje. Ani nám ta pruda nevadí, protože prostory metra jsou krásně klimatizované.
V metru se vozí jen vyšší třída. Jízda stojí podle vzdálenosti od 6 Rp. do asi 14 Rp. (ca 3 – 6 Kč). Spousta bohatých Indek v pantoflíčkách a ověšených zlatými šperky se bojí jezdit po eskalátorech a blokují provoz. Ti nejtlustší vždycky ucpou prostor hned u dveří vagónku, takže se nově přistoupivší mačkají a uvnitř vagonu je prázdno, jako všude jinde na světě.

Rozpálená mešita i hlava

Podlaha mešity Jamma Masjid pálí do nohou jako ďas. Snažím se vnímat mughalskou nádheru, bílé mramorové cibule na rudém pískovci a všechnu tu dokonalou souměrnost, ale za poledne se stovkami Indů kolem mě to moc nejde. Ta láhorská mešita v Pákistánu je velmi podobná, postavená ve stejnou dobu stejnými panovníky, ale má mnohem lepší atmosféru, s vousatými muslimy v šalvár kamízech.
Za přítomnosti rozsáhlého publika před mešitou polykám Ibuprufen a exuju litr teplé vody z PETky a namáčím si vlasy vodou, která stříká z přívodu do veřejného přístroje na chlazení vody. Nic nepomáhá, je pozdě, mám úpal jako poleno. Večer ležím na posteli a myslím, že mi praskne hlava, při pomyšlení na jídlo se mi chce zvracet. Ale přesto jsem z Indie nadšená ještě víc, než jsem čekala. Je to ona. Taková ... jakou si ji pamatujeme z minula.