Přes Leh do Lamayuru

Cestou míjíme hotelové ghetto, kde se turistům na cedulích zakazuje prát si v řece (jak to dělají místní), protože existují komerční prádelny. Jejich zaměstnanci nakonec turistův spacák k vyprání taky donesou na to samé místo v řece a tam ho, ať je péřový nebo syntetický, vykoupou v mýdlové vodě. To jsem viděla na vlastní oči. Jen by mě zajímalo, kdo jim ten spacák svěřil...
Z paláce nad městem je krásně vidět vysokohorská poušť, afghánské zvrásněné hory, sucho, nedozírno a sníh na špičkách hor - prostě nejvíc fascinující krajina, jakou jsem kdy viděla, podobná jako v Sinťjangu....
Jen dnes nejsou grilovaná masíčka před mešitou, protože je úplněk a Tibeťané nejí o úplňku maso. A ani proud večer zase nejde, tak hledáme hotel po hmatu ve tmě. Máme štěstí, že jsme nespadli do jednoho z kanálů na cestě křivolakými uličkami od mešity.

Přežráni v Lamayuru

V Lamayuru objevujeme restauraci se samými dobrotami. Dáváme si sýr (pánír) ve dvou různých omáčkách – červené smetanové rajčatové a žluté smetanové. Porce je za 70 Rp. Tolik jsme v životě v Indii za jídlo nedali, ale budeme potřebovat sílu na trekování a tohle jídlo je výborné a je ho hrozně moc. Krom toho jak stárneme, přestali jsme tak moc šetřit na jídle. Když je dobré, proč se nepřežrat, ať to stojí třeba tolik jako jedna noc v hotelu (ony hotely, kde spáváme většinou nestojí víc než dva dolary za nás oba – na ubytování šetříme stále :-)
Majitelka hotýlku v Lamayuru nám taky chtěla připravit večeři, ale o tu nestojíme. Postupně posílá všechny svoje děti mezi naše otevřené dveře se zeptat, jestli opravdu nebudeme jíst.
1. dítě se přišourá: „Eat?“ odmítáme.
2. dítě: „Hellou, dinner?“ vrtíme hlavou.
3. dítě: „Hellou, dinner eat, yes or no?“ rozvaleni na postelích a přejedeni definitivně říkáme: „No“!.