Hnízdo zvané Ostrog

Je hluboká tma, na cestu nám svítí jen hvězdy, měsíc a klášter, který je jen kousek nad našimi hlavami. Jenomže cesta se klikatí serpentinami hodně doleva a hodně doprava, takže tenhle „kousek“ nám zabral hodinu chůze. Klášter Ostrog je poutní místo spousty věřících i takových zvědavců jako jsme my, takže jsou na poutníky připraveni. Jsou zde místnosti určené na spaní, k tomu spousta teplých chlupatých dek. Jenomže v místnostech je už plno spících počestných pocestných, těžký vzduch a trošku smrad, takže my volíme sice možná trochu studený, ale čerstvý vzduch, a jdeme spát ven na verandu.

V šest ráno nás budí vyzvánění klášterních zvonů. Po promnutí očí nás ihned upoutala dlouhá řada věřících, kteří čekali na ranní bohoslužbu. Stáli v zástupu několik metrů od naší „ložnice,“ takže jsme byli nuceni rychle balit, abychom nebudili veřejné pohoršení. Na nebi se povalují šedá mračna, fouká vítr a je chladno. Ostrog je snad jediné místo v Montenegru, kde se neprodává Nikšičko pivo, místo něj je k dostání Knjaz Miloš. Je to minerálka. Jdeme na prohlídku kláštera, kterou dokončujeme trochu se stísněnými pocity, protože všichni kolem jsou hluboce věřící. Staré babky, mladé babky, ženské s vizáží modelek, chlapi s postavou Arnolda Schwarzeneggera, bohatí i chudí, všichni bez rozdílů líbají mnichy, ikony, futra dveří, zdi i chladné skalní výčnělky. Do skalních puklin strkají psaníčka, místnosti opouštějí pozpátku a někteří i v slzách. Spído si hodlá jednoho mnicha vyfotit. Ten to vidí a zastaví se, aby měl Spído dostatek času, ale tváří se jako, že se mu to moc nelíbí. Spído slušně poděkuje a když mnich zmizí říká „Hoši já ho stejně nevyfotil, on se bál, že mu ukradnu duši.“ Naposledy se pokocháme bezchybným výhledem na údolí. „Že si ti mniši ale uměli vybrat…“

U dolního kláštera si kupujeme snídani, bosenskou specialitu Burek, což je teplá housková placka plněná žampióny. Výborná. Zároveň s tím si domlouváme taxíka, který by nás odvezl až k moři do letoviska Budva. Není problém, chlápek s krátce střiženým ježkem na hlavě a luxusní dodávkou se nechává usmlouvat z 12 na 10 euro za jednoho a plácne si s námi i když mu to jeho taxíkářští kolegové rozmlouvají z obavy, že šel pod cenu. Ale on to má určitě dobře spočítané. Kupujeme do zásoby na cestu Nikšičko v plechu a plni očekávání dalších zážitků vyrážíme.

Míjíme Podgoricu, hlavní město Černé Hory. V komunistických dobách se město jmenovalo Titograd. Náš taxíkář se chlubí, že provozuje box a kickbox. Taxikářem je proto, že je to dobrá obživa a sportem by se stejně neuživil. Vzápětí se snaží v rozhovoru zabřednout na politickou situaci bývalé Jugoslávie, čemuž se úzkostlivě bráníme.