Do švédského vnitrozemí na kole

Umění zvané Konstvägen

Vyrážím po E12, hlavním tahu do norské Mo i Rana, a podle intenzity dopravy při výjezdu z Umeå soudím, že cesta nebude zpočátku nijak příjemná. Naštěstí už z města vede cyklostezka a potom se dá jet po okresních silničkách, a to až do městečka Vännäs, kde E12 pokračuje na sever, zatímco já jedu dál po klidnější státní silnici č. 92. Cestou si užívám místních přírodních, architektonických i kulturních zajímavostí. Míjím nesčetné vodní kaskády, krásné mostky a zastavuji se na několika místech švédské Konstvägen. Je to zajímavý soubor uměleckých děl umístěných ve volné krajině podél silnice č. 92, která vede z přístavního města Holmsund do Dorotey. Autory zatím 12 vystavených děl jsou sámští umělci, jejichž díla zde symbolizují vztah člověka k přírodě. Využívají k tomu všemožné materiály od čistě přírodních (dřevo, kámen, kov), až po moderní výdobytky jako asfalt nebo sklo. Většina děl vznikla v letech 1996-1998, ale celek je neustále doplňován.

Provoz na silnicích

Hlavní silnice č. 92 mě překvapuje svým klidem, za celý den mě na místy i čtyřproudé vozovce minulo sotva pár náklaďáků, takže jsem si to se svým kolem zn. Monarch docela užívala. Občas přeběhne přes silnici několik sobů, losi jsou však plaší a jediné, které cestou spatřím, jsou ti v ohradě na losí farmě blízko Bjurnholmu.

Ubytování na cestě

Ve Švédsku je dobrým zvykem, že podél rybářských řek (takže téměř všude)  jsou sruby - či alespoň přístřechy, kde se dá zadarmo a velice komfortně uvařit a vyspat se. Toho jsem občas s radostí využila – jela jsem totiž bez stanu i vařiče jen na pár dní.

Dny bez hranic

Druhý den k večeru odbočuji za městem Fredrik ze státní silnice a sjíždím na menší. Tedy podle mapy to vypadá na silnici. Ve skutečnosti je to však lesní cesta ze štěrku, šotoliny a velkých kamenů, což - jak později zjišťuji - jsou téměř všechny silnice s třímístným označením. K bráně parku mi zbývá ještě asi 25 km. Je ale květen, a ač jsou jezera ještě trochu zamrzlá, je znát blížící se polární den. Na místo dojíždím před jedenáctou večer ještě za světla. Bez baterky vařím a ukládám se ke spánku. Druhý den bez kola vyrážím na krátký okruh parkem. Na chodníčku je ještě sníh, na jezeře led, tak doufám, že i medvědi ještě spí. Kolem jsou bizardní tvary kmenů starých borovic s různými nádorovými onemocněními, někde jen pahýly ohořelé od lesních požárů… Les je zde ponechán svému osudu. Vyběhnu na vyhlídku, v poledne jsem zpět u kola a vyrážím šotolinovou cestou na dvoudenní jízdu zpět.

Vodní ráj bez komárů

Míjím zase spoustu přístřechů a sjízdných (!) kaskád a jezů. V Tallbergu obdivuji unikátní železniční mosty z počátku 20. století, které byly svého času největší ve Skandinávii. Noc trávím v chatě u největších kaskád na řece Örealven. Celou noc mi voda hučí přímo za hlavou, ráno posnídám na břehu a koukám na duhu nad vodou, nerušena žádnými komáry, prostě nádhera.

Odpoledne čtvrtého dne jsem zase šťastně doma a ještě stihnu barbecue s kamarády.