Choquequirao – levná alternativa Machu Picchu

Po příjezdu do Cachory, malé vesničky vzdálené asi dvacet kilometrů od řeky Apurimac, se na nás opět sesypali průvodci a mulaři nabízející odvoz zavazadel. My si ale vzali své krosny na záda a vyšli na desetidenní trek sami. První den jsme sestupovali severní stranou prudkého kopce k řece Apurimac. Horký vítr, strašné vedro a mušky, které po svém zakousnutí zanechali na těle své oběti malý hematom, nás provázely po celou dobu. Další den nás čekalo stoupání s převýšením 2000 m na sedmi kilometrech. S hrůzostrašnými představami, které v nás probudily neuvěřitelně horké zážitky z předchozího dne, jsme byli docela příjemně překvapeni, když celá jižní strana kopce na opačné straně řeky byla pokryta poměrně hustou vegetací a sluneční paprsky se na ni dostaly až odpoledne. To už jsme ale seděli nahoře před stanem, vařili něco z našich výborných instantních pokrmů a pozorovali krásná panoramata. Ráno jsme si přivstali a celé nedávno objevené incké naleziště Choquequirao patřilo asi dvě hodiny jenom nám. Za celé dopoledne potom přišlo asi 8 lidí, to by se na Machu Picchu pravděpodobně nikdy nestalo. Hlavní část naleziště je umístěná na hřebeni kopce, z nějž jsou úplně neuvěřitelné výhledy na okolní ostré horské hřebeny, na vysokohorský mlžný les i do údolí řeky Apurimac, jedné ze zdrojnic Amazonky a jedné z nejlepších řek na rafting v celém Peru. Většina návštěvníků se po prohlídce vrací stejnou cestou zpět, my však pokračovali dál. Peruánci doporučenou zkratku se nám nakonec podařilo najít a už jsme stoupali džunglí po úzké pěšince podle starého inckého kanálu. Jen co jsme se přehoupli z jižní strany kopce na severní, už jsme se zase škvařili ve vlastním potu a sestupovali 1500 m vyprahlou krajinou do dalšího údolí, což byl opravdu pekelný zážitek. I přes všechnu celodenní únavu jsme se na konci asi na posledních 200 m rozběhli, za běhu shodili krosny a skočili do příjemně ledového potůčku protékající údolím. Následující tři dny nás čekala dvě sedla ve výškách 4200 m a 4800 m. Jižní strana opět nezklamala a my stoupali 2000 m vysokohorským mlžným lesem k prvnímu sedlu. Ted den bylo zrovna oblačno, mlha se líně plazila kolem nás a pokud se na chvíli roztáhla, mohli jsme pozorovat načechrané mraky převalující se přes okolní zarostlé hřebeny. Něco takového se u nás opravdu nevidí.
Po několika dnech jsme se přiblížili k vesnici Collpapampa, křižovatce naší cesty s finančně méně náročným, alternativním trekem slavné Inca-trail na Machu Picchu. Po dlouhém putování nás hlavně psychicky osvěžila koupel v místních maličkých termálech s asi třicetiosmi stupňovou vodou. S mnohem lepší náladou jsme pak vyrazili přesně opačným směrem než zástupy lidí, koní i mul a stoupali 2000 m ke třetímu, poslednímu sedlu ve výšce nad 4800 m. Cestou se nás všichni ptali, proč se vracíme, vždyť Machu Picchu je přeci opačným směrem! Když jsme jim odpovídali, že jdeme až z Choquequiraa a že návštěvu Machu Picchu neplánujeme, kroutili nad námi hlavou. Až zde jsme potkali první čtyři lidi, kteří si nesli své věci na zádech. Bylo nám to divné, zastavili jsme je proto a zjistili, že to jsou také Češi, kteří šli úplně stejnou trasou jako my, pouze v opačném směru. Moc jsme jim to nezáviděli, všechny ty pekelné severní strany je totiž čekaly ve směru nahoru. Sedlo nás přivítalo novým sněhem a opravdu hnusným počasím. Protože jsme nikam nespěchali, rozhodli jsme se přespat přímo v sedle, kdyby se náhodou vyjasnilo a my mohli zblízka obdivovat ledovou stěnu šestitisícovky Salkantay.
Nebyla to příliš šťastná volba. Zvuk padajících lavin, voda nikde, vaření ze sněhu na docházející bombě, vítr, který nám málem odnesl stan a hlavně zima. Péřáky Warmpeace, kterými jsme se do té doby jenom lehce přikrývali, za celou dobu trochu nečekaně nenašli lepší využití než tady. Ráno jsme se probudili do stejné mlhy jako předešlý den. Sestupovali jsme pak příjemným, mírným terénem zpátky do civilizace a když jsme se podívali dozadu, dokonalý pohled na stěnu Salkantaye narušoval pouze malý obláček na azurovém nebi. Jak jinak.