Bydlo v Tanzánii

Švédská trojka
Máme takový malý, ale podstatný komunikační problém. My neumíme svahilsky a ONI neumí anglicky, ani portugalsky. Naše potřeba dvojlůžkového pokoje pro tři osoby je pro ně nepochopitelná. Nechápou nás v žádném ubytovacím zařízení. Vracíme se do guesthousu, kde nám vtíravý samozvaný tlumočník vysvětlil, že tady, v Tanzánii, nepřipadá v úvahu, abychom spali tři lidé na dvou lůžkách. Petr si neodpustí poznámku k ubytovacím pravidlům sepsaných na dveřích, která nedovolují spát muži a ženě na jednom pokoji bez oddacího listu v angličtině. Nad ubytováním v Tanzánii se stahují mraky.

Přicházející bratr manažera si na nás chce naštěstí potrénovat svých pět anglických vět. Máme jeho sympatie a po chvilce získáváme dvoulůžák pro 3 osoby. Spíme dokonce za pětinu regulérní ceny, kterou jsme až doteď platili v Mozambiku. V dalších guesthousech nám již nikdo více problémy nedělá. Až na výjimky…

My a tanzánské guesthousy – hra o 2 aktech
Akt 1 – Hledáme ubytování
"Tady jednolůžkový za 2000 šilinků (cca 2USD)a tady dvoulůžkový za 3000 šilinků", ukazuje nám pokoje guesthousu v horském městě Mbeya recepční. "Tak my si vezmeme ten levnější", oznamujeme a hrneme se i s krosnami kolem zkoprnělého recepčního dovnitř. "Ale já myslel, že si vezmete oba?“, protestuje zmateně. "Nepotřebujeme, máme postele s sebou. Hele,“ ukazujeme mu stočené karimatky. Scéna jako v každém jiném tanzánském guesthousu. Jen recepční nepovoluje. „To nepůjde, co kdyby přišla inspekce? Tři na dvojáku, to bych ještě vysvětlil, ale na jednolůžáku?“ „Kde by se tu vzala inspekce? Tak nám dej slevu na dvoják a je to,“ snažíme se mu domluvit. Ne. Nevadí. Tři dolary místo dvou za ubytování nás nevytrhnou, alespoň jsme to zkusili.
Akt 2 - Ach ta byrokracie
Večer se na pokoji smějeme, jak recepční předstíral strach z inspekce. Když vtom se otevírají dveře do guesthousu a vchází delegace z radnice. Recepční je vítá se zapálenou svíčkou v ruce, rozpačitě se škrábe na bradě a tváří se zoufale. Zrovna dneska vypadl proud! Jaká škoda, nemůže jim ukázat, jak má všechno ve vzorném pořádku! Delegace se tváří přísně, nechává recepčního přidat na chodbu ještě jednu svíčku. Také si všimnou, že jsou jednotlivé pokoje označeny písmeny. „Ale ne, pokoje je třeba očíslovat!“, rozkazují a s vědomím dobře vykonané práce opouštějí zařízení a naše čtvrť se opět může rozsvítit. Zase mu prošlo, že má v celém hotelu jen 4 funkční žárovky, které přemisťuje dle potřeby. Zítra možná připíše pod písmenka na dveřích číslice a bude mít klid. Náhodná kontrola se jistě dál obtěžovat nebude.

Přelouskaný jídelníček
„Jak vám mohu pomoci?“, oslovuje nás anglicky obchodní cestující, když vidí, jak se neúspěšně snažíme zjistit, co mají k jídlu v jídelně vedle v hotelu. S jeho pomocí se nám daří rozšifrovat jídelní lístek napsaný křídou na černé tabuli. Hitem se pro nás stává horké sladké a super tučné mléko, indické placky chapati a mléčný čaj. Všechny druhy smaženého těsta tzv. andazi – tanzánský národní snack, podobný prázdným koblihám, nás nechává chladnými. Náš nový známý je rád, že s ním hovoříme rusky. V rámci vzájemné komunistické pomoci studoval v Moskvě. My z něj naoplátku taháme svahilské výrazy, kterým se zřejmě během následujících měsíců nevyhneme. „Tanzánie je mnohem bohatší než Mozambik,“ sdělujeme mu své dojmy. „Ale tady jste na jihu, na konci světa. Počkejte až uvidíte, jak se žije na severu!“, slibuje nám.