Život v Zanzibaru

Fucking guy from Tanzania
Sedíme na čerstvě zametených schodech starobylé mešity a pozorujeme neutuchající hemženi kolem nás. Tlusťoch s jasně bantuskými rysy, ověšený proutěnými košťaty, dřevěnými hřebeny a kovovými „naběračkami“ se u nás na chvíli zastavuje a snaží se nám vnutit něco ze svého artiklu. Marně. Výrostek míjící nás, procedí skrz zuby: „Fucking guy from Tanzania“ (debil z Tanzanie) a mizí za rohem. Spousta Zanzibařanů, se kterými jsme mluvili, Tanzánce (rozuměj ty z pevniny) zrovna moc v lásce nemají. Vyčítají jim, že na ně musí doplácet a to brzdí zanzibarskou ekonomiku. Těžko se najde někdo, kdo by o tom pochyboval.

Na delfíny!
Na tvrdých dřevěných lavicích, teď již poloprázdné dalla-dally (mikrobusu) se blížíme k jižnímu cípu ostrova. Conductor (výběrčí jízdného) flirtuje se zahalenou muslimkou, které jeho počínání vadí jen na oko. Chroupou spolu nezralá manga i se slupkou. “A do který Kizimkazi vlastně chcete?“ vyhrkne na nás. “Tady jsou totiž dvě.“ Chvíli přemýšlíme, jak mu to vysvětlit. „No, do tý s delfínama,“ napovídáme. Conductor houká na řidiče: “Kwenda dolphin!“ (Na delfíny). Za hodinu se již noříme do vody se šnorchlovací výbavou, do které zatéká. Plaveme co nejrychleji ke stádu a snažíme se s ním udržet tempo. Matka kojí své mládě, zvědavý delfín si nás plave prohlédnout. Už už se ho dotýkám, ale na poslední chvíli to otáčí. Jiný delfín se rozhodl zkrátit si cestu pod naší loďkou a ukazuje nám bílé bříško. Celé delfíní stádo se nadýchává nad hladinou a mizí v kalné vodě několik metrů pod námi. Honza se potápí do 4 i 5metrové hloubky s nimi. A delfíni jsou fuč. Teprve, když se škrabu do loďky, mi dochází, jak mě plavání v kalhotách a košili (abych si chránil spálené končetiny a záda) vyčerpalo.

Opice, co se chtěla chovat
Za kořen fíkusu tak mohutného, že by jej neobjalo ani pět lidí, je přivázaná na provaze malá opička. Chci ji vylákat ze stínu na slunce, aby ji Honza mohl lépe vyfotit. Jedním skokem mám opici na trekovce a dalšími dvěma mi vyšplhala po nohavici a košili až do podpaží. Přítulné opice mám sice ráda, ale blechy, které po nich na dlouhý čas zůstávají, vůbec. Ošívám se a snažím se zbavit chlupatého vetřelce. Opice třeští oči, zoufale se chytá mých slunečních brýlí a chvíli se na nich houpe. Moje historické cestovní brýle jsou na dva kusy, kluci se válí smíchy po zemi, ale hlavní je, že opice je zpět na zemi a dobrých pět metrů ode mne.