Dětský terror po etiopsku

Malý rikša
Šlape se mi víc a víc ztěžka a při pohledu na zadní kolo, je mi jasné proč. Duše je úplně měkká a já tak jedu po ráfku. Posílám bráchu na krokodýlí farmu pro pumpičku a vedu kolo po prašné cestě, kterou každou chvíli přeběhne paviání tlupa. Z pod stínu košatého fíkovníku ke mne hned startuje prcek a zkoumá, co se stalo. Nabízí řešení - já pojedu na jeho kole, on se poveze na rámu a povede mě. Hned se sápe na mou bisikletu. Odstrkávám ho a předstírám nezájem. Je neodbytný. „Za kolik?“ ptám se.“Jen deset birrů,“ rozpaluje se. Otáčím se a přidávám do kroku. „Pět, pět,“ křičí na mě prcek.“Jeden,“ říkám. Prcek mi vytrhává kolo a může se jet. Ve stínu urostlého jehličnanu se odehrává malá předpremiéra toho, co nás čeká v údolí řeky Omo. Podávám prckovi jednobirrovou bankovku, na které jsme se jasně domluvili. Odmítá si ji vzít a nadává. „Nechceš?“ odcházím. Krokodýlí manažer mě zastavuje a prcka přesvědčuje, aby si smluvenou odměnu vzal.

Píchlá duše se ukazuje jako nespravitelná. Prcek si mě proto vede za ruku ke kolu svému. A protože se o rozbité kolo stará Honza, zbývá kudrnatému černouškovi sedícímu tentokrát na řídítkách spousta času, aby mě zatahal za světlé chlupy na předloktí, dlouhé, rovné vlasy či “Krakonošovy“ vousy. A taky ohrnuje nosem nad žebrajícími dětmi. On si umí vydělat jinak. A já abych si zanadával, že se kluci v Arba Minchi nestyděli půjčit nám takové hrčky za tři birry na hodinu místo za jeden.