Ze severu do Pandžábu a deportace z Kašmíru

Islamábád je jeden obrovský park se spoustou vil, které obývají snobové, zaměstnávající regiment služebnictva. Zahradník, hlídači, řidiči, kuchař, chůva... Všichni jezdí taxíkem nebo vlastním automobilem a najít veřejný autobus jedoucí tam, kam chceme, dá docela práci. Hlasitě prdlavé rikši tak úspěšně zacpávající silnice, že v Rawalpindí jsou pro jistotu zakázané úplně. A tak nám nezbývá, než si trochu zatrekovat.

Pryč ze svobodného Kašmíru
"A vy nemáte "endorsment" od Ministerstva pro otázky Kašmíru?" kroutí hlavou policajt na motorce a vysílačkou organizuje naší deportaci z Azad Jammu and Kashmir. Vysvětluju mu, že se namáhá zbytečně, protože tak jako tak odjíždíme hned příští ráno. "Ne, tady je nebezpečno," trvá na svém a posílá nás k Paštůnům do NWFP.

Nevadí, my už jsme v Kašmíru viděli, co jsme chtěli a ještě mnohem víc. Třeba kohoutí zápasy. Přesto jsou policajti strašně zdvořilí. Asi deset oficírů v civilu nás posazuje na minibus a padá jim kámen ze srdce, když vyjíždíme z autobusáku. Na check pointu nás už čeká hlídka. Usmívají se a mávají nám na rozloučenou. "Pořiďte si povolení a přijeďte zase!"

První vousáč, kterého na Severozápadě (NWFP) potkáváme, vypadá jako reklama na Taliban. Je vysokoškolský učitel v oboru elektronika a moderní telekomunikační technologie a je s ním docela legrace.

Kam nás to ti policajti poslali? Tady, v koloniálním Abbottabadu je pošmourno, prší a nám se kvůli tomu chce neustále spát.