Z Marakéše do hor

Z náměstí Djemaa El Fna jsme se vydali do spletitých „souků“ – prodejních uliček, z nichž každá se specializuje na nějaké řemeslo. Tak jsme prošli „látkovou“, „kabelkovou“, „cukrářskou“ až k velké mešitě Ben Youssef. Odtud jsme vyšli ven z mediny na autobusové nádraží, kde nás „naháněči“ zavedli ke správnému autobusu. Ještě chvilku handrkování okolo nakládání batohu do autobusu a už jsme byli na cestě přes pohoří Atlas na kraj pouště do Ouzarzate.
Cestou se nejprve na obzoru a pak hned nad námi tyčily červené skály třítisícovek a ještě výš bílé kopečky čtyřtisícovek. Když jsme projížděli malými vesničkami, okolo nichž pasáčci pásli ovce, nemohl jsem si nevzpomenout na severní Indii. Toto přirovnání se ukázalo být přesnější, než jsem původně myslel. Autobus zastavil na přestávku ve vesničce pár desítek kilometrů před sedlem Tizi-n-Tichka (2260 m.n.m.). Rychlé občerstvení připravované na uhlících, malé krámky se vším možným, řeznické pulty, nad nimiž visela kuřata, rozpůlené ovce a krávy, to vše jako by z oka vypadlo nějaké vesničce v Ladhaku. Dva velké rozdíly byly v tom, že v Indii chyběly rozpůlené krávy a jídlo v Maroku bylo ohříváno v typických kamenných nádobách „tajine“. Když jsme byli poblíž Ouzarzatu museli jsme ještě na chvíli zastavit na výměnu klínového řemene. (V Indii jsme měnili pneumatiky).
Samo město Ouzarzate je spíše přestupní stanice do pouště, než turistické místo. Proslavilo se hlavně filmovými ateliéry, ve kterých se natáčely filmy jako Sodoma a Gomora, nebo Gladiátor. Hlavní památkou oblasti je především starobylá „kasba“ Ait-Benhaddou. Tam jsme se dostali stopem pick-upem Peugeot. Kromě nás a čtyř Maročanů, jela na korbě také převodovka, pytle s cementem, několik kanystrů a naše batohy.
Abychom se dostali do starého Ait-Benhaddou museli jsme přejít řeku po pytlích, které byly v řece naskládány. Všudypřítomné děti nám samozřejmě chtěly pomoci a tak jsme přešli s nimi za ruku. Rázem jsme se ocitli minulosti. Palmy jen doplňovaly úchvatný pohled na okrové hradby a spleť hliněných staveb. Vyšli jsme až na návrší ve ze kterého byl nádherný rozhled po údolném okolí řeky a kamenitou poušť všude kolem. Hliněné domy ve městě jsou stále obývané. Část z nich slouží zároveň jako obchůdky. Přestože se většina obyvatel točí okolo turistů, všichni mají nějakou tu kozu a ovce a jejich život zůstává relativně jednoduchý. Po západu slunce jsme začali přemýšlet, kam složíme hlavu, když na nás děti volaly, ať přespíme u nich přímo ve městě. Tato myšlenka se nám zamlouvala a tak jsme se vydali smlouvat za jejich matkou, evidentně paní domu. Nakonec jsme se dohodli na ceně, kterou jsme byli ochotni zaplatit a na koberci v jednom z pokojů jsme rozhodili spacáky. Vše bylo domácí, jen plakát „Gladiátor“, který tvořil jedinou výzdobu místnosti se sem jaksi nehodil.
Večeřeli jsme s nejstarším synem rodiny, mladší děti buď pobíhali okolo, nebo psaly úkoly. Podával se kuřecí tajine – maso, brambory a rajčata se připravují dohromady v hliněné nádobě, která je zároveň ohništěm, pekáčem, hrncem a talířem. Jídlo se nejí rukama, jak jsme si původně mysleli, ale nabírá se plackou. Dozvěděli jsme se něco málo o městě. Natáčelo se tu mnoho filmů, například Gladiátor, kvůli kterému před městem vybudovali arénu. Když nám ukazovali fotografie, bylo vidět, jak jsou na tuto skutečnost hrdí, a koneckonců taky to přinese peníze. Tak jako na ovčích kůžích se nám už dlouho nespalo…
V noci jsem zašel na záchod. Když jsem s čelovkou otevřel dveře, kde měla místnůstka být, zíralo na mě deset vyjevených koz a jeden osel. Zjistil jsem, že jsem se nespletl, záchod byla komůrka v rohu chlívku.
Posnídali jsme placku namáčenou v olivovém oleji, ještě se ze střechy domů rozhlédli po vesnici a vyšli zpět na cestu.
Zpátky do Marakéše jsme jeli stejnou trasou. Když jsme na odbočce k Ait-Benhaddou čekali na stop projela kolem nás kolona osmi džípů z půjčovny, ve kterých si páry z Evropy plnili svoje Saharské dobrodružství. Nevzal nás samozřejmě ani jeden… Nakonec jsme stopli autobus, který nás dovezl až do Marakéše. Vyzvedli batoh s mačkami a dopravili se městskými autobusy na jižní konec města. Zde jsme nastoupili do „grand-taxi“. V dodávce nás jelo asi dvacet. Do Asni (1165 m.n.m.) jsme dorazili až po setmění a tak se cena taxíku do Imlilu, jenž byl ještě půl hodiny cesty nedala rozumně usmlouvat. Využili jsme proto nabídky ubytování v místní „berberské vesnici“. Kdo si představuje nějakou romantiku, je na velkém omylu. Vesnici tvořily pochybné betono-hliněné přizemní stavby. Pan domácí nás dovedl do komůrky, kde jsme měli spát. Kromě stěn, stolečku a koberce na podlaze v ní nic nebylo. Sedli jsme si s ním na šálek výtečného mátového čaje. Při tom z něj vypadlo, že žije z výměny věcí s vesničany. Od turistů získává trička a od vesničanů stříbrné šperky. Zaujala nás stříbrná dýmka, ale cenu, kterou si řekl jsme neakceptovali. Pokoušel se nás přemluvit na výměnu („trouk“). Nedokázal pochopit, že sebou nevezeme nic, co bychom nahoře nepotřebovali. Když jsem mu nabídl jediné tričko, bez kterého bych se mohl obejít, zjistil, že s námi žádný obchod nebude, popřál nám dobrou noc a odešel. Ráno jsme stopli francouzské studenty kteří stařičkým Renaultem 4L cestovali Marokem. Batohy jsme dali na střechu, zalezli do kufru (jen nohy nám koukaly) a vydali se na cestu do Imlilu.
Odsud jsme pěšky došli do vesnice Tamatert. Zdejší lidé už tolik nepřichází do styku s turisty a rytmus života je „opravdový“. V Imlilu jsme měli sraz s Malachem a Jitkou, kteří přijeli podobně jako my přes Madrid, Algeciras, Tanger a Marakéš. Jejich cesta proběhla bez problémů a tak jsme se setkali již v poledne. Do večera ještě zbývalo dost času, tak jsme v místní pekárně koupili patnáct chlebů, další dva vyměnili za pomeranče, které jsme si natrhali v Marakéši, přidělali lyže na batohy a vydali se na po stezce pro muly přes Around do Chamharouch (2310 m.n.m.).

Žebrání:
Obdarováváním žebrajících dětí utužujete jejich závislost na žebrání, pokud přece jen chcete pomoci, vyhněte se sladkostem a penězům.
Tábornické vybavení:
Stan nemá prakticky smysl brát, všude se dá přespat v nějaké chatrči, nebo u místních lidí, naopak spacák doporučuji vlastní. Vařič jsme použili docela málo, na chatě Neltner se platí plyn a vaření na vlastním vařiči je oficiálně zakázáno.