Arménské putování

Ptáme se jí na cestu k fyzikálnímu institutu pod vrcholem nejvyšší arménské hory Aragac. Nebylo třeba. Staví nám zrezavělý žigulík s arménskými turisty a zbývajících několik kilometrů nás popováží. Mačká se nás v něm celkem sedm "čilavjek", a tak si občas škrtneme spodkem o silnici.

Mt. Aragats: Vstáváme do mrazivého rána. Na obloze svítí měsíc a hvězdy. Ještě, že je světlo od zrmzlého sněhu. Trochu bloudíme, ale východ slunce pozorujeme už z okraje kráteru. A ještě než se objevují první mraky, dobýváme vrchol. V některých úsecích by se možná mačky a cepín hodily. Na zpáteční cestě musíme ledovec sjíždět po zadku, v méně prudkých částech lyžujeme na trekovkách.

Kamennou bránou vcházíme do církevního komplexu Gerhard. Všude kolem nás poletují včely. "Nehýbejte se," křičí na nás místní, ale to se jim lehko řekne, když jejich obličeje tito dotěrní hmyzové s jedovatými žihadly neočichávají. Mniši asi rádi med, že hned nad kostelem stojí asi třicet úlů. A právě teď jim musí vybírat med... Ze skály vykutaný kostel mi trochu připomíná etiopskou Lalibelu. V rozích hoří stovky svíček a jinak je zde naprostá tma. Dírou ve stropě proniká světlo a dopadá na velký erb vytesaný do skály. Dva svázání lvi (kteří spíš připomínají kočky) a orel. Po tomhle kostelu už asi nemá cenu jezdit do dalších arménských. Lepší už ani mít nemohou.

"Nejste vy Češi?" přibíhají k nám s krosnami na zádech tři Poláci. "Ještě se nám nestalo, abychom v nějaké zemí nepotkali Čechy!" Jakpak by ne, když jezdí jen do bývalého SSSR...

"Jedu na třídní sraz po třiceti letech, nechcete jet se mnou?" zve nás náhodná spolucestující v maršrutce. A tak je to tu pořád. Koupíme si čtyři párky a další dva dostaneme zadarmo, limonády dostáváme od prodavačů darem a k sobě domů na kafe a něco k jídlu nás taky pořád někdo tahá. Jak pak máme stíhat ještě něco vidět! Včera jsem se v opravně obuvi ptal, kolik by stalo spravení mých trekovek. Nic. Jsem přeci host v jejich zemi.