Ararat z Igdiru na dohled

Nachičevan – turecký Kaliningrad

Je pozdní odpoledne, na hlavní Igdirské ulici kupuju jídlo a pak mířím do jedné ze spousty čajoven. Mají i kafé. Sotva dosedám ke stolku, hned ke mně přisedají místní a všichni najednou mi musí něco sdělit, nebo se na něco zeptat. Chvíli jsem středem pozornosti, mluvíme o všem a o ničem dohromady. Samozřejmě chtějí vědět, jak je to u nás, kolik vydělávám, co vím o Turecku, jakou vyznávám víru a jak se mi tu líbí. Doporučují mi zajet do Nachičevanu - tj. do enklávy podřízené Ázerbajdžánské vládě, ale ležící mezi Arménií a Íránem. Malý kousek hranice je Nachičevan společný i s Tureckem (jen pár kiláků od Igdiru), ale nikoliv s Ázerbajdžánem je to teda něco jako ruský Kaliningrad, či bývalý “západní  Berlín“. Na mapách s malým rozlišením ani není Nachičevan zakreslený, stejně jako tam nenajdete Náhorní Karabach. To je naopak samostatné území ležící v Ázerbajdžánu, mající svou vlastní vládu, která úzce spolupracuje s Arménií. Do Náhorního Karabachu bych se podíval rád, ale to je odtud nemožné – musel bych přes Gruzii, Arménii a přes část území, kontrolované ázerbajdžánským vojskem. Do Nachičevanu mě nic netáhne, pojedu raději na jih, k Vanu.

Posezení nad kávou

Igdirská káva je opravdu vynikající, v televizi začíná fotbal Trabzon (Turecko) vs. Riga (Lotyšsko). Turci fandí o stošest , nikdo ze starších neposlouchá, tak ti mladší vyzvídají kolik mám bratrů, co rodiče a  hlavně (a potichu) – jak to u nás chodí s holkama? Tady v čajovně dívky ani ženy nejsou. Turci a Kurdové sice ve víře netíhnou k radikalismu, ale určité zvyky se tu dodržují a ženy prostě do čajoven nechodí – to je výhradně mužská kratochvíle. Rovněž s mnohoženstvím si tu hlavu nikdo moc neláme – oficiálně je sice zakázané, ale Ankara je daleko a nemá co mluvit místním do života. Na druhou stranu je ve městech dost reklam na turecké alkoholické pivo a nikoho to nepohoršuje (v Karsu jsem viděl ožralu, který se zhulákal za bílého dne a přestože dělal randál, měli z něj ostatní  jenom srandu).
Tak foto odhaleného velikána nepořídím, je stále v mracích a stmívá se. Místní mě jen tak nepustí, musím přijmout ještě další, teď už třetí čaj (po silné kávě-no tý vole!). Srdce ten mix teinu a kofeinu snáší v klidu, horší to je s hledáním noclehu ve tmě. Jedu přímo po úbočí Araratu, ale vrchol, ani stěny nejsou vidět –silnice je ve svahu. Jedu a jedu, silnice stoupá, já  už jsem docela unavenej a tma dost hustá. V 11 v noci se konečně zabydluju  200 metrů od silnice za terénní vlnou. Když vylezu na její vrchol , vidím dole v údolí několik malých svítících kuželů, různě poházených po krajině - to jsou stany pastevců, zrovna si v nich něco vaří na ohni. Přece jen vychází měsíc a krasavec se mi znovu ukazuje, tentokrát v nočním hávu. Jsme od sebe příliš daleko – asi 70 km, ale to mu na respektu rozhodně neubírá.