Přes Eufrat tam a zpět

Neexistující evropská asfaltka

Přejíždím přes Eufrat a chci jet na Divrigi, a odtud do Sušehri, městečka na hlavní silnici mezi Erzurumem a Suluovou. Měla by to být cesta s hezkým, podle mapy zajímavým okolím. Jenže všechno je jinak. Za Aragpirem cesta mizí a já musím jet po dost brutální polňačce. Její stav je kilák od kiláku horší a já nakonec zůstávám stát před prudkým svahem, 200 km od Sušehri. Podle mapy má tudy vést solidní “evropská“ asfaltka. Nevím, kde udělali soudruzi z Turecka chybu – tudy nikdy žádná silnice nevedla! Vracím se zpět do Aragpiru zkontrolovat, zda jsem nesjel z cesty. Ale né já, nýbrž Turci se asi sjeli a silnici prostě nepostavili.
Musím teda zpět k Eufratu. Celá ta epizoda mě stojí 180 zbytečně najetých kilometrů, benzín pomalu dochází a já jsem pěkně naštvanej!  Jedu na jihozápad, Eufrat je v místech, kudy projíždím, širší než 3,5 km. Před tím jsem ho přejížděl v úzkém místě, kde vypadal jako obyčejná řeka, tady ale působí jako velké jezero.
Konečně dorážím k benzince, její majitel mě chce pohostit, protože i tady jsou cizinci vzácní. Ale se mnou teď mává moje ješitnost a já, celej ještě naštvanej, se chovám jak vůl a místo poděkování a úsměvu jedu bez pozdravu pryč. Jsem blbec.

Pomalý návrat domů

V noci spím za terénní vlnou ve stepi 50 kiláků před Sivašem, další den dopoledne vyrážím přes Sivaš, Tokat a Turhal  do Suluovy. Trápí mě silný zánět spojivek, hodinu nemůžu vůbec řídit a ležím ve stínu na mezi se zaslzenýma zavřenýma očima. Nasazuju starou dobrou helmu, aby mi oči chránila z boků. Naposledy jsem ji měl na hlavě na cestě do Trabzonu, potom jen výjimečně, když pršelo.U Suluovi vjíždím na cestu po níž jsem přijel, teď po ní pojedu zpět domů. Dávám v motorestu kávu, odpočívám a počítám: doposud jsem najel přesně 6 035 km (měřeno z Prahy až sem), teď sedím 550 km východně od Istanbulu a čeká  mě už jen ta nezajímavá část Turecka, takže se těším na Balkán. Pomalu se vracím směrem k domovu.