Nejčtenější články

Novinky emailem

Partneři

Královédvorsko
Ubytování, restaurace, turistika ve Dvoře Králové n. L. a okolí.

www.Cottage.cz
Portál o turistice a ubytování v NP České Švýcarsko.

Naše ikona:

ČR

Afrika

Amerika

Asie

Austrálie a Oceánie

Evropa

Stř. východ

KALiMERA > On-line cesty > seriály > Na kole do Číny a zpět

Navigace po čínsku

Radek Červinka / 14.01.2004

Ještě stále nevíme, jak Čínu překonáme. Měsíc nám na přejetí nestačí a jelikož se mi tu líbí, jsem pro prodloužení víz. Jinak zkusíme stopovat. Autobus či vlak jsou pro nás krajní alternativou, to snad raději překročíme víza a necháme se ze země vyhostit.

Čáru přes rozpočet nám dělají cesty. Asfalt nestál za mnoho, odbočili jsme a rozhodli se kopírovat severní část laoské hranice. Asfalt zmizel, ale radovali jsme se předčasně, to co přišlo, nám vyrazilo dech. Kostky. Ovšem s těma našima se nedají srovnávat, tyhle jsou čtvrtinové, spíše kameny, ostré. Cesta je sjízdná možná pro náklaďáky, pro nás je to tragédie.
Všude jsou hory, šplháme se ve výškách okolo 2000 m.n.m, povrch ničí nás i kola, dřeme do kopce, z kopce musíme jet ještě pomaleji. Po 70 km svítá naděje na zlepšení, krásný asfalt, ale vzápětí zjišťujeme, že to byla jen demoverze v okolí továrny a znova kamení. Sto kilometrů v tomto terénu trpíme více jak dva dny. Příště žádné zkratky, slibujeme si, ale tady je to bohužel jedno. Silnice značená v mapě jako hlavní tah může být ve skutečnosti jen bahnitou cestičkou.
Kupujeme si autoatlas Číny, zde již není anglicky vůbec nic, jen znáčky. Přeškrtnuté pí, čtvereček s čárkou nad a svislá čárka se stříškou, to jsou teď názvy měst. A tak hledáme prostě nejkratší trasu do Erenhotu, města na mongolské hranici. Navigace pak vypadá tak, že si odchytím domorodce, v mapě ukážu místo, kam mám namířeno a na jeho " Tschi Lu an ?" přikývnu. No copak já vím. A domorodec ukáže směr a my zase jedeme a pokud jsme zrovna na některé z mála silnic, kde je i značení, tak si porovnáme krásné znáčky s naší mapou a hurá, jedeme dál. Je až neuvěřitelné, že se nám při tomto způsobu navigace v podstatě nepodařilo zabloudit.
Humorné je to někdy s domorodci, ačkoliv oproti Indům jsou to pracovití a hrdí lidé, v některých případech v nich převáží ona asijská skromnost, nejistota a obava ze ztráty tváře. A tak honím za soumraku po vesnici jediného, asi padesátiletého domorodce, zatímco Hanka se svíjí smíchy. „No tak pojď sem, já chci jenom poradit, neboj se, sem ošklivej, ale nekoušu, no tak,…." Po pěti minutách zrychleného pochodu a kličkování mezi domy ho dostihuji a vrážím mu mapu i s prstem před nos. Chlápek třeští oči, jé, vono to je po našem, a mává rukou kamsi do prostoru a já se na něj směju, jak nejsrdečněji umím, a on se taky směje a znova mává rukou kamsi a já ho plácám po zádech a říkám "dobrý" a on má ještě větší radost. A až tudy pojedete vy, milí čtenáři, určitě na vás bude mávat, smát se a chtít vám ukázat cestu.